V pondělním Deníku Referendum rozebíral pan Smrž janusovskou tvář německé energetiky. Nejen tento článek, ale i současná vyhlášení některých představitelů českých zelených aktivistických organizací, ukazuje na poměrně dramatický posuv v jejich postojích. Je dominantně dán tím, jak hlavně průběh německé Energiewende stále jasněji ukazuje reálné možnosti různých cest k nízkoemisní energetice.

Považuji takový vývoj v názorech nejen za zajímavý, ale možná i významný pro další vývoj v české energetice. Proto jsem se pokusil s článkem pana Smrže polemizovat a konfrontovat jej s jiným pohledem a jím neuváděnými fakty. Myslím, že polemika by měla vycházet ve stejném médiu, jako oponovaný názor. Bohužel na prosbu o publikaci redakce Deníku Referendum odpověděla, že celá redakce má v dané oblasti jediný a jednotný názor, který se shoduje s názorem pana Smrže. A že žádný jiný názor nebudou v Deníku Referendum publikovat. Doporučili mi, pokud chci článek uveřejnit, mám jej poslat jinam. Proto nevychází můj příspěvek v médiu původního článku.

S články pana Smrže se setkávám nejen na stránkách Deníku Referendum už několik desetiletí. A doposud byly plné obdivu k německé energetické koncepci a vyzývaly k tomu, aby ji všichni následovali. A to hlavně v oblasti likvidace jaderné energetiky. Současný článek znamená v náhledech pana Smrže dramatický zlom. Najednou není v čele „progresivní energetické politiky“ Německo, ale Francie a Švédsko. Najednou je Německo janusovské a fanda fosilní energetiky. Pan Smrž už ovšem zapomněl zmínit, že Francie, Švédsko, ale třeba i Švýcarsko nebo provincie Ontario se mohou zbavit uhelných elektráren právě proto, že mají kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. A to takovou, že u nich jaderná elektřina tvoří významnou část energetického mixu. Této podoby nízkoemisní energetiky dosáhne brzy i Slovensko, které brzy zavře poslední uhelný zdroj a po spuštění dvou jaderných bloků v Mochovcích přestane být importérem elektřiny. Stejně tak se tomuto cíli přiblíží Finsko po spuštění bloku v Olkiluoto. Současná situace s emisemi je pěkně vidět online na stránkách https://www.electricitymap.org/. V zelené barvě (minimální emise CO2) jsou vždy právě Francie, Švédsko, Ontario a díky svým čistě vodním zdrojům i Norsko. K nejtmavším patří po většinu doby kromě Polska právě i Německo.

Online zobrazení emisí ukazuje, že státy využívající kombinaci jádra a obnovitelných zdrojů mají nízké emise a jsou zbarveny do zelena (https://www.electricitymap.org/ ).

Zároveň pan Smrž zapomněl dodat, že nutnost využívání fosilních zdrojů, a dokonce i uhlí, je v Německu dominantně způsobena kampaní podobných protijaderných aktivistů, jako je on. Ti hlavní prioritou své kampaně stanovili likvidaci jaderné energetiky. A dosáhli toho, že Německo vedené koalicí zelených a SPD v roce 2000 zahájilo Enegiewende s touto zmíněnou hlavní prioritou a cílem uzavřít jaderné bloky do roku 2022. Stačí se podívat na články pana Smrže a vyhlášení podobných českých i německých aktivistů, kteří dlouhodobě deklarují nutnost zrušit využívání jaderné energie. Hlásají, že odstavené jaderné bloky se lehce a rychle nahradí obnovitelnými a i náhrada fosilních bude pak snadná a rychlá. I ve svém pondělním článku pan Smrž píše, že dnů bez větru a slunce je jen minimálně, a energetiku lze postavit čistě na kombinaci těchto zdrojů.

Německo se však přesvědčilo, že tomu tak není. Stačí se podívat na data z nedávného prosince a ledna, kdy období bez větru bylo opravdu dost. Německo zjistilo, že i po extrémních nákladech a výstavbě výkonu větrných a fotovoltických zdrojů takovém, že každý z nich v ideálním případě dokáže zajistit téměř celý potřebný výkon, pokryly v roce 2018 větrné zdroje 20,3 % a fotovoltaické 7,7 % výroby elektřiny. U větrných zdrojů jsou to pak dominantně velké větrné farmy na severu Německa, u moře nebo na moři. V Bavorsku, které se nám geografií, hustotou obyvatelstva i průmyslovým zaměřením blíží, tak větrné turbíny vyrábí jen pár procent elektřiny. Zároveň nešlo o přechod od centrální energetiky k decentrální, ale právě naopak. Místo jaderných elektráren, které byly přímo v průmyslovém Bavorsku, je budou zásobovat z velké části velké větrné farmy od Baltického moře vzdálené tisíce kilometrů. Aby to však fungovalo, je potřeba navíc postavit řadu velmi dlouhých vedení velmi vysokého napětí. V každém případě se po odstavení jaderných bloků, které v Bavorsku z částí nahradí bloky plynové, se tato spolková země stane z exportéra importérem elektřiny.

Němečtí politici by velice rádi zavřely uhelné elektrárny, ale kvůli uzavření jaderných bloků to opravdu nejde a dlouho nepůjde. A hlavním důvodem není obava ze sociálních problémů kvůli uzavření hnědouhelných dolů. Vždyť 36 % uhelné elektřiny bylo v roce 2018 produkováno z dovezeného černého uhlí a černouhelné elektrárny mají fungovat i do těch třicátých let.

Důležitá je ještě jedna skutečnost. Rozloučení s uhlím v Německu v roce 2038 (pokud se ho podaří dosáhnout) neznamená konec fosilní energetiky. Odstavované jaderné a uhelné elektrárny budou z velké části nahrazovány plynovými bloky. Jejich výstavba se už připravuje a přechod Německa na plyn hlavně z Ruska má zajistit i budovaný plynovod Nord Stream 2. Přechod od uhlí k plynu sice přináší velmi silné snížení škodlivin, ale produkce oxidu uhličitého při jeho spalování klesne pouze zhruba na polovinu oproti uhlí. Pokud však vezmeme v úvahu metan uvolňovaný při jeho těžbě a dopravě i vyšší dopad metanu na skleníkový efekt, tak je otázka, jestli přechod od uhlí k plynu bude pokrokem. Zvláště, když část plynových zdrojů nahradí i nízkoemisní zdroje jaderné. Ukazuje se, že pravdou je existence dvou možných energetických směrů. Jedním je kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů, která umožňuje relativně rychlou cestu k nízkoemisní energetice. Druhým pak kombinace fosilních (plynových) a obnovitelných zdrojů, kde je zatím přechod k nízkým emisím nejistý. V každém případě však hodně dlouhý.

Jako vzor hodný následování uvádí pan Smrž stále Rakousko. Podívejme se však, jaká je skutečná realita energetiky tohoto státu. Rakousko má extrémní geografickou výhodu, která mu umožňuje dominující část elektřiny vyrobit ve vodních elektrárnách. V minulém roce průtočné a přečerpávací hydroelektrárny vyrobily celkově 62 % elektřiny v Rakousku. Větrné vyrobily pouhých 11,6 % a fotovoltaické 2,6 %, což je mimochodem stejně jako uhelné. Fosilní plynové vyrobily více než větrné a fotovoltaické dohromady, celkem 14,5 %. Zdroje využívající biomasu okolo 4,7 %. Navíc je potřeba připomenout, že Rakousko je čistý importér elektřiny a dováží ji například i z Temelína a Dukovan nebo polských uhelných bloků.

I z daného přehledu je vidět, že Rakousko je velmi specifické a žádný ze států, který nemá tak excelentní podmínky pro využití vodních zdrojů, nemůže jeho energetický mix následovat. Na druhé straně je vidět, že jiné obnovitelné zdroje dodávají jen relativně malou část elektřiny v Rakousku. Ne až tak odlišnou od situace u nás. Pokud by nemělo Rakousko takové možnosti ve vodní energii, muselo by mít podíl fosilních nebo jaderných zdrojů podobný tomu našemu.

Na údajích z Agorametru za poslední měsíc je vidět, že období, kdy fouká málo nebo téměř vůbec, nejsou vůbec výjimkou. A slunce v lednu moc opravdu moc nedodá (zelená – biomasa, velmi světle modrá – voda, tmavě modrá – mořské větrné, světlejší modrá - pevninské větrné, žlutá – fotovoltaika, tmavě šedá – klasické zdroje).

Pan Smrž se velmi často ohání situací v rakouské spolkové zemi Burgeland. Jak to ale s energetickou soběstačností tohoto regionu je ve skutečnosti? Je třeba připomenout, že se jedná o velmi málo průmyslově rozvinutou a málo osídlenou oblast s dominancí zemědělství. To dává možnost jeho spíše menší potřebu do značné míry naplnit elektřinou z biomasy, větru a slunce. To ovšem není energetický mix pro mnohem více osídlené a průmyslové regiony, jako je Česko. Navíc, fotovoltaické elektrárny, větrné turbíny a kotle na biomasu se v tomto regionu nevyrábějí a jsou do něj dováženy. Takže právě tato energetický náročná zařízení pro jeho potřeby se musí vyrobit jinde a pomocí jiných zdrojů energie. O reálné energetické soběstačnosti této oblasti tak opravdu nemůže být ani řeči.

Průběh Energiewende v Německu a jeho výsledky v oblasti emisí oxidu uhličitého ovlivňují názory zelených aktivistických organizací u nás. Tyto organizace bojovaly v devadesátých letech a na začátku tisíciletí všemi možnými i nemožnými prostředky proti dokončení a spuštění Temelína a potom za jeho uzavření. Stejně tak se zasazovaly za uzavření Dukovan po třiceti letech provozu po vzoru německé Energiewende. Pravidelně oceňovali anticenou Ropák právě snahu o využívání jaderných zdrojů. Nakonec se však ukázalo, že právě takto oceňovaní prosazovali ekologické řešení energetiky a umožnily významné snížení emisí oxidu uhličitého.

Dnes už například česká pobočka Greenpeace ústy svého vedoucího energetické kampaně Jana Rovenského deklaruje podporu dlouhodobému provozování Dukovan i Temelína (blíže zde). Přiznává tak, že se celá desetiletí mýlila. Bohaté a odhodlané Německo totiž jasně ukázalo, že by v každém případě místo Temelína a Dukovan u nás musely být fosilní zdroje. A z finančních důvodů by to bylo spíše domácí uhlí než dovážený plyn. Zatím stále zelení aktivisté nesouhlasí s výstavbou nových jaderných bloků. Ovšem i zde může česká Greenpeace změnit názor na základě vývoje v Německu, hlavně v Bavorsku, po roce 2022, kdy se projeví úplné odstavení jaderných bloků. Řada náznaků toho, co v Evropě hrozí, lze vidět i tuto zimu nejen v Německu, ale ještě více třeba v Belgii. Ta si vyzkoušela, jaké by to mohlo bez jádra být.

Bavorsko nám jasně ukáže, kam by i u nás vedla bezjaderná plynová cesta. Možné scénáře jsou dány našimi možnostmi. Potenciál vodních zdrojů je už u nás téměř úplně vyčerpán, nemáme větrné mořské pobřeží a ani v Německu fotovoltaika nedosahuje 10 % produkce. Velice podrobně jsou možné zdroje i jejich potenciál popsán v cyklu článků (větrné, vodní, sluneční, jaderné, geotermální i akumulace). Na základě rozboru jsou ukázány možné cesty k nízkoemisní energetice a možné scénáře české energetiky.

Pro Českou republiku to znamená, že má v principu dvě základní možnosti. Buď se po vzoru Francie, Slovenska nebo Finska vydá směrem k nízkoemisní energetice založené na kombinaci jádra a obnovitelných zdrojů nebo se vydá směrem ukázaným Bavorskem ke kombinaci fosilních (plynových) a obnovitelných zdrojů. V druhém případě však hlavně při započtení celého cyklu produkce plynu s uvolněným metanem nelze o nízkých emisích skleníkových plynů moc uvažovat. Pokud přináší emise skleníkových plynů opravdu takové změny klimatu a rizika, jak se deklaruje, bylo by dobré, kdyby zelené organizace zvážily, jestli se opět nemýlí a neměly by změnit názor i k výstavbě nových jaderných zdrojů. Zda pan Smrž a jemu podobní svým nastavením hlavní priority na boj proti jaderné energetice nezpůsobili, že emise oxidu uhličitého z elektroenergetiky jsou v Německu mnohonásobně až řádově vyšší než ve Francii. A nejsou tak hlavní příčinou, že emise v Německu, Evropě i na světě nejsou stejně nízké jako ve Francii.

Historie energetiky u nás a vývoj Energiewende v Německu také dává jednu velmi důležitou zkušenost. Aktivisté, kteří se s vírou a svatým nadšením přivazovali k bránám či kolejím, aby zabránili využívání jaderných zdrojů, byli v Německu úplně a u nás částečně úspěšní (v Temelíně se dostavěly jen dva bloky). Reálně však způsobili to, že Německo zavírá zdroje, které už svoji uhlíkovou stopu realizovaly a ještě desetiletí mohly produkovat nízkoemisní elektřinu. A místo toho, že by již nyní bylo Německo téměř nebo úplně bez uhlí a s nízkými emisemi jako Francie, tak ještě desetiletí bude zvyšovat obsah oxidu uhličitého. A reálně přispěly k tomu, že se nám nepodaří splnit limity, které doporučují klimatologové. Tedy asi něco úplně jiného, než chtěli. Vede to k zamyšlení, zda alespoň v tak náročných vědeckých a technických záležitostech, jako jsou změny klimatu a reálné cesty ke snížení emisí skleníkových plynů nejsou znalosti důležitější než svaté nadšení a odhodlání.

Vladimír wagner