PRAHA (Ekolist) - Když si člověk přečte článek Za silnice kvetoucí! Britové budují kolem asfaltu luční pásy, vytane mu na mysli otázka, proč se něco takového nevyzkoušelo i u nás. Nápad s ozeleněním silnic a dálnic květinovými pásy, které by daly hmyzu prostor k životu a potravu, zní lákavě. Dobrou zprávou je, že podobný projekt u nás také proběhl. Přečtěte si rozhovor s jedním z jeho realizátorů, Vladimírem Hulou z Ústavu ekologie lesa Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity, o tom, jak si naše motýlí dálnice stojí dnes.

Svahy kolem dálnic, kolem kterých obvykle prosvištíme, nám do značné míry přijdou jen jako kulisa, krajina bez života. Jak dalece je to pravda?

V rámci našeho projektu jsme v okolí silnic našli fantastické motýly a velmi zajímavé druhy pavouků, kolegové zase popsali, že se jedná o úžasný biotop pro blanokřídlé. Takže bez života to území jistě není.

Pro velké obratlovce jsou komunikace překážkou, ale pro bezobratlé jsou vzácným koridorem bezlesí. A někdy dokonce velmi pěkného bezlesí s údržbou.

Bezlesí je nám i hmyzu třeba, ale každý si je představuje trochu jinak. Jak to mají nastavené silničáři?

Stavbaři silnic, stejně jako jiní stavbaři, se snaží ušetřit. Maximálně. Tedy i na osivu, které musí v rámci biologických úprav v prostoru okolo silnic a dálnic ozelenit. Dle pro ně závazných technických podmínek musí být ozeleněno při předání stavby. Takže na tyto prostory dávají produkční směsky travin.

Proč?

Protože technické podmínky tohle jasně určují. Že to mají být traviny a že tam nesmí být plevel. A tak se seje něco, co opravdu hodně rychle roste, produkuje velké množství masy, rychle udělá zapojený drn, a ještě se to ošetří selektivním herbicidem. Výsledkem je, že stavbaři předávají travnatou plochu bez života.

Přitom by to mohlo vypadat a fungovat úplně jinak. Dálnice, které vnímáme ve vztahu k životnímu prostředí spíš v negativní konotaci, by se opravdu mohly stát mimořádně funkčním prvkem podpory biodiverzity v krajině. Jen by bylo zapotřebí osít jejich svahy něčím trochu jiným a starat se o ně trochu odlišně, než je teď zvykem.

Já vím, je to spíš otázka pro silničáře, ale dá se odhadnout, kolik těch kilometrů silnic a dálnic vhodných k osetí v ČR máme?

Ono to moc spočítat nejde: celková plocha silničních lemů není přesně známa, lze ji jen odhadnout.

Ale když se pokusíme se o rámcové přiblížení: pokud bychom vzali v potaz pouze naše dálnice a silnice I. třídy, s délkou asi 7700 kilometrů a průměrnou šířkou lemů kolem čtyř metrů po obou stranách cesty, dostáváme se na úctyhodnou celkovou plochu okrajů přibližně 60 km2.

To je výměra odpovídající katastru krajských měst typu Liberce či Olomouce. Srovnatelnou plochu mají i menší chráněné krajinné oblasti, například Moravský kras nebo Pálava.

To už je plocha, kvůli které se vyplatí něco vymyslet…

Je to samozřejmě jen hrubý výpočet…

Ano, je samozřejmě hypotetický výpočet, do kterého spadají i plochy, které nejsou vhodné k osetí, či je absolutně nevhodné je jakkoli ozeleňovat. Třeba skalnaté svahy či plochy s nízkou úživností.

Ono obecně, pokud by to bylo na nás, tak asi preferujeme přirozenou sukcesi. Jenže to v nastavených technokratických podmínkách moc nejde. Řekněme tedy, že využít dosud nevyužívaný prostor, který by se dal osít či různě vegetačně přestavět, by měl asi poloviční rozlohu.

Mimochodem, spadá do toho i středový pruh?

Ne, jedná se pouze o okolí silnic a dálnic – svahy a zářezy, které při stavbách vznikají. Středový pruh jde mimo nás. To je místo se speciálním režimem, z důvodu bezpečnosti silničního provozu.

Ta je ostatně důvodem, proč při rekonstrukcích našich dálnic mizí výsadby keřů. To prostředí je navíc slané. Opravdu hodně. Tam se s bohatou směsí neprosadíme. Na svazích a zářezech je to jiné.

Čím by se tak asi mělo osazovat? Nemůžu se zbavit dojmu, že kolem dálnice na Plzeň by optimálně mělo růst něco trochu jiného, než v úseku dálnice na Olomouc.

Tady proti sobě stavíme dva různé světy, dva různé přístupy. Můžeme se totiž bavit o tom, jak by to ideálně mělo vypadat, a co jsme reálně schopni udělat a prosadit.

Takže ano, ideálně by to mělo být odlišné a snažili jsme se o to. Nechtěli jsme mísit to, co v okolí dálnic roste, byť už to má na kahánku.

V praxi to obnášelo varianty českého a moravského termofytika a zvlášť mezofytika. Chtělo to respektovat regionalitu osiva, dodržet standardy AOPK.

A výsledek?

V zásadě vznikla univerzální základní směs, složená z travin a leguminóz, kterou můžeme aplikovat kdekoliv. Protože na ně se nevztahují podmínky regionality.

A k této základní univerzální směsi jsme vytvořili rozšiřující, pro jednotlivé regiony Česka. Celý výběr rostlinných druhů vycházel z potřeb motýlů a směřoval k nektarodárným druhům a živným druhům pro housenky.

Jen poprosím o dovysvětlení: co jsou to leguminózy?

Bobovité rostliny. Vikve, vičence, úročníky, čičorky a jim podobné. V posledních letech drasticky mizí, a to celoplošně, i z chráněných území.

A s nimi zmizeli hlavně modrásci. Takže už v tom je ta naše základní osevní směs skvělá, protože podporuje zrovna modrásky. A z dat vidíme, že jim opravdu pomáháme.

To zní slibně…

V současné chvíli jednáme s Výzkumným ústavem pícninářským, že by nám směs míchali a prodávali. Jenže zatím nevíme, jaký by byl zájem. Problémem je, že pro ty rozšiřující regionální směsi vlastně není nikde dost osiva, což činí ten požadavek na regionalitu… nu, dost omezující.

V čem přesně je to omezující?

Tak u osiva druhů, kde pociťujeme nedostatek, bychom si teoreticky mohli vypomoci osivem odjinud. Ale podle AOPK nemůžeme, a já nepopírám, že to má jistou logiku: v Novém Strašecí prostě nemůžeme použít osivo z Rožnova pod Radhoštěm.

Ta omezující logika ale dostává vzápětí na frak: řekněme, že nad naším svahem u silnice, pečlivě osetým regionální směsí, hospodaří zemědělec. A ten si tam vyseje čekanku z osiva, pocházejícího z Nového Zélandu.

Nebo loni, kdy u nás prakticky nebylo k dostání, se seno ke zkrmení vozilo z Rakouska. I z něj samozřejmě vypadávala „neregionální“ semena.

Univerzální směs doplněná o regionální, to vše pro radost motýlů, chápu. A je to hezké i pro lidské oko?

Rozkvetlá louka prostě krásná je. A naštěstí i bezpečná, což je v okolí silnic ten nejdůležitější požadavek.

Teď jde jen o to, jak požadavky bezpečnosti spojit s prováděním pravidelné údržby. Pokud ta údržba bude probíhat mulčováním, nebude to pro rostliny a motýly zrovna optimální.

Argument s bezpečností silničního provozu, viditelností, je naprosto pochopitelný. Jsou ještě nějaké nezjevné překážky? Co třeba eroze těch osazených náspů a svahů?

Eroze, to je krásné zaklínadlo, že? Všichni se jí bojí, ale někde nám zoufale chybí. Třeba právě na otevřených travnatých biotopech. Vždy u nás díky pastvě byla, a teď není.

Mluvím samozřejmě o maloplošné erozi, ne takové, kdy to odnese celý svah. Proto je tam ta podmínka se zapojením drnu, kterou naše směs splňuje.

Teď už fabuluji, ale co třeba „pylová bouře“ na silnici?

Problémům s pylem spíš pomáháme, protože redukcí travin ubude lehkých pylů. Jistě, může přibýt pelyněk, ale ten jsme na našich experimentálních plochách přibývat neviděli. Ambrosie a další plevelné druhy do stabilizovaného drnu osetého silničního svahu nevlezou.

Kdo vlastně může rozhodovat o tom, jestli jednou budeme motýlí dálnice zřizovat?

To je těžká otázka. Určitě Ředitelství silnic a dálnic a Ministerstvo dopravy.

Co jim můžete nabídnout?

Úprava stávajících svahů může přinést benefitů celou řadu. Z pohledu silničářů ušetření finančních prostředků za údržbu, protože traviny, které dělají masu, prostě kvůli aplikovanému kokrheli do výšky nenarostou.

Tím se uvolní prostor pro byliny, které prostě nejsou tak vzrůstné, a díky tomu se to nemusí kosit tak často. Zároveň tím pomůžeme lokální biodiverzitě. Pokud nejsou v místě použití diaspory zajímavých druhů, lze je doplnit dosevem. Použití naší technologie je výhodné ve všech směrech.

A co třeba další podobný gigant liniových staveb, České dráhy a jejich Správa železniční dopravní cesty?

Železnice ošetřuje kolejový svršek herbicidy. Masivně. A okolí je jim víceméně jedno. Okolí železnic je pěkné pouze v ten okamžik, když je živinami prosté.

Pak tady máme prostředí okolí vodních cest. Náspy a protipovodňové hráze by mohly být vhodným prostředím, ale tam by často stačilo upravit režim údržby a byla by tahle místa zajímavější, než jsou teď. Ale tradice je tradice. Tedy se to mulčuje a nikdo na ochranu diverzity moc nehledí.

Dobře. Existuje něco jako studie ekonomické proveditelnosti záměru osetí silnic? Na kolik by to asi tak přišlo?

Tohle přesně jsme počítali. Opět, pro podrobnější analýzy doporučuji čtenářům náš web, sekci články. Ale v kostce: s bohatou osevní směsí je vyšší počáteční investice, následná údržba pak je levnější.

Buďme prosím trochu konkrétnější…

Osetí naší směsí je zhruba na trojnásobku ceny osetí konvenčními travinami. Ale na nákladech na kosení se to vrací už po dvou třech letech. V důsledku to tedy úspora je. U nás je potíž v tom, že zakládání staveb včetně osetí řeší jiné pracoviště, než jeho následnou údržbu. A oběma jde o to ušetřit. V tomto případě jde záměr a výsledek proti sobě.

Ti Britové ušetří, protože sekají méně. Taky bychom sekli méně?

Britové ušetří díky celkově jiným podmínkám údržby. Je to naprosto jiný svět. Tam je třeba možné svahy okolo dálnic vypásat hospodářskými zvířaty. To je tady něco naprosto nemyslitelného. Prostor pro úsporu za sečení by ale nabízel kokrhel.

Co je kokrhel a co umí?

Kokrhel je superorganizmus, ztělesnění biotechnologie. Ve zkratce: okolo komunikací se vysévaly produkční směsi z travin, které hodně rostou. Je třeba pořád kosit, i čtyřikrát ročně. A tady je receptem kokrhel.

Tahle roztomilá kytička se pod zemí chová jako pěkný dravec a když na jaře roste, tak se přichytí speciálními kořeny na kořeny svého hostitele. U kokrhele luštince se jedná výhradně o trávy, a přes ně ty (ne)milé trávy doslova vyžere.

Takže travin ubude a je prostor pro byliny, bez sečení. To je ideální stav.

Jen pro představu, tahle rostlina dokáže během jedné sezony prakticky zlikvidovat populaci třtiny na mezofilní louce. Tam, kde je nějaká dostupná vláha, je účinnost prakticky stoprocentní. Škoda, že v okolí dálnic je takových míst méně, ale tam, kde kokrhel roste, jsou tyto plochy velmi rychle diverzifikované – z pohledu rostlin i bezobratlých.

A navíc je kokrhel hezká rostlina.

Existuje nějaká studie, která by porovnávala řekněme koncentraci rozmáčknutého hmyzu na předním skle po jízdě na silnicích s květinovými pásy? Protože se člověk opravdu nemůže zbavit dojmu, že když projede hmyzím rájem, bude potřebovat zapnout stěrač.

Existuje studie z Dánska, která právě tímto způsobem dokumentovala úbytek hmyzu. Opravdu seriózní práce. Na těch špinavých sklech se moc hezky ukázalo, jak máme od hmyzu vyčištěno. Takže ano - nektarující pásy opravdu mohou být ekologickou pastí. To když z široké krajiny stáhneme hmyz ze široka daleka na jedno místo, a pak mnoho jedinců pomře na těch zmíněných sklech. Ale tímhle směrem nejdeme.

My vytváříme biotop, který v krajině mizí či vůbec není. Pokud jim vytvoříme prostor pro život, tak vůbec nevadí, že něco z nich umře navíc, protože konečně mají kde žít. Jak už víme z dalších studií, třeba zrovna z Británie, tvorba biotopu výrazně převáží mortalitu hmyzu na autech, a hmyzí populace v osetých lokalitách zvesela rostou.

Radomír Dohnal

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2572692