PRAHA (Ekolist) - Současnost je zahlcená ekologickými problémy. Mnohé z nich se zdají být katastrofické. Pokud se ale podíváme stovky a tisíce let do minulosti, zjistíme, že mnohé změny prostředí se opakují. A že přírodní podmínky nebyly nikdy stálé. Přestože je dnešní svět jedinečný, může nám historie nabídnout porozumění dějům, které aktuálně prožíváme. Paleoekolog Petr Kuneš nám v rozhovoru pomáhá vyjasnit pohled na to, co je v přírodě přirozené, i na dobu, ve které žijeme – dobu meziledovou.

Jak byste popsal dnešní svět z pohledu paleoekologa?

Svět a krajina jsou jednoduše produktem toho, co se dělo v minulosti. A nejen té části, kterou si lidé pamatují z vlastního života. Ale hlavně toho, co se dělo před desítkami, stovkami, tisíci, desetitisíci i statisíci lety.

Pokud přírodu vnímáme v téhle perspektivě, vidíme, že se neustále mění. To, co máme dnes, záleží na tom, co se dělo před dávnou dobou.

Kde můžu ty dlouhodobé změny vidět?

Ta velmi pravěká historie, která se týká fosílii, je vidět v horninách.

Já se ale zabývám hlavně kvartérem, dnešním geologickým obdobím. V něm se nekoukáme na skály, ale jdeme do mnohem mladších záznamů. Děláme půdní sondy a historii čteme třeba ze sedimentárních záznamů z jezer nebo rašelinišť, ale i jímek nebo archeologických nalezišť.

Co si mám představit pod sedimentárním záznamem?

Představte si šumavská ledovcová jezera. Od doby, kdy vznikla, se na jejich dně usazuje bahno, v geologii se tomu říká sediment. A to bahno v sobě ukládá všechno, co se v jezeře vytvoří nebo nafouká a spláchne z okolí.

Třeba?

Hlínu, půdu nebo třeba opad ze stromů, jehlice. Co se tam hromadí nejvíc, je pyl. Protože toho je všude ve vzduchu a ve vodě hrozně velké množství. Miliardy zrníček. Z hladiny jezera se postupně sedimentují na dno. A to je typ objektu, kterým se zabývám.

Z pylových záznamů můžeme vyvodit, co se v okolní krajině vyskytovalo, a podle vrstvy, v jaké to leží, to spojit s konkrétní dobou.

Proč je zrovna pyl tak trvanlivý?

Protože se musí přenést ze samčího na samičí orgán, aby došlo k oplození. A často musí překonat prostředí, které je dost nehostinné pro genetický materiál, který nese.

Pyl se skládá z živé složky, což je v podstatě buňka s DNA, a ta je kryta buněčným obalem. Ten musí ochránit vnitřek nejenom před mechanickým poškozením, ale i před UV zářením, jež má velmi poškozující účinky. Tenhle obal obsahuje velmi odolné látky. Jednou z nich je sporopolenin, což je složitý polymer, sloučenina na bázi mastných kyselin. Jeho vlastností je, že přetrvává.

Když pyl sedimentuje, fosilizuje a rozloží se, tak vnější buněčná stěna je to jediné, co zbude. Tento obal má krásné strukturální charakteristiky, podle nichž se dá pyl určovat do čeledí, rodů, druhů.

Takže podle jednoho pylového zrnka se dá poznat rostlina, ze které pochází?

Někdy se dá poznat rostlina jako druh, ale to je spíše vzácné. Celá řada rostlin je bohužel rozlišitelná jen v rámci čeledí (trávy a zejména velká část jednoděložných) nebo větších taxonomických celků, skupin rodů nebo rodů.

Jak stará jsou nejstarší pylová zrna?

Tak stará, jak dlouho pyl existuje, tedy od nástupu nahosemenných rostlin před přibližně 300 milióny let. Předtím používaly rostliny k šíření výtrusy, které se také zachovávají.

Mohou i semena být podobně trvanlivá jako pyl?

Mohou. I semena nacházíme v různých uloženinách. A je to další z fosílií, kterou můžeme extrahovat z různých vrstev.

Nicméně semena samozřejmě nemají takovou odolnost, protože jsou od toho, aby vyklíčila. Pokud jsou v suchém prostředí bez kyslíku, tak mohou vydržet relativně dlouhou dobu, ale pokud mají příležitost, tak klíčí. Potom se semeno rozloží. Délka uchování tedy není tak dlouhá jako u pylu.

Nemáte jako paleoekolog trochu tendenci podceňovat význam současných ekologických problémů, když víte, že v minulosti už takových katastrof bylo hodně? Pro nás pro lidi ale mohou být zásadní, protože my se chceme udržet naživu.

Já to beru stejně. Zase jde ale o úhel pohledu. Myslím, že většina lidí má problém s vnímáním dlouhodobé perspektivy. Setkávám se s tím často na veřejných přednáškách, kde posluchače udivuje, že něco takového existuje a má to spojitost se současným stavem. Není divu. Ve školách se tomu myslím nedává příliš prostor. Dokonce i řada našich studentů si nedokáže představit rozdíl mezi tisíci, milióny a miliardami let a procesy probíhajícími na těchto škálách.

Je to něco odosobněného, co již zdánlivě nesouvisí s naším lidským životem. Mně dlouhodobý nadhled naopak poskytuje uvědomění si toho, že nic není konstantní a stabilní na věky a to i v perspektivě jednoho našeho času.

Souvisí vaše poznatky s ochranou přírody?

Ochrana přírody se koncentruje především na to, co je přirozené. A tomu se snažím porozumět i já. Zároveň je pro mě důležité pochopit, co můžeme považovat za cenný ekosystém a jeho klíčové druhy, které systém drží ve funkční podobě.

A co tedy považujete za přirozené?

Uvedu příklad z jižní Moravy. Studovali jsme tam nížinné lesy v lokalitě Hodonínská dúbrava. Poblíž Hodonína je rozsáhlý les, který ochranáři považují za velmi cenný. Dokonce se o něm říká, že přetrval ze středního holocénu, řekněme 6 000 let. Tehdy v nížinách měly být doubravy ještě nepoškozené člověkem. A proto je ten les tak cenný a rozrůzněný, proto tam žije spoustu vzácných druhů rostlin, hmyzu a ptactva.

Když jsme se pokusili kontinuitu té doubravy vysledovat, zjistili jsme překvapení. V období vrcholného středověku došlo v tom místě k obrovské změně. Do té doby tam byla relativně odlesněná krajina, které dominovaly hlavně lískové křoviny.

Ale přibližně v polovině 14. století se najednou začala zalesňovat v doubravu. Kolega historik k tomu v záznamech našel, že kolem roku 1350 vydala místní šlechta zákaz lokalitu nadále využívat, pařezit. A právě toto rozhodnutí vedlo ke vzniku vzácného lesa. Předtím byla ta lokalita po stovky ba tisíce let velmi intenzivně využívána.

Kontinuita, kterou si ochranáři představovali, tam není.

A je to přirozená lokalita?

Samozřejmě že ne. Protože je to vázané na lidské rozhodnutí.

Já vidím přirozenost v tom, že nějaké místo je netknuté lidskou rukou. Klasicky je to prales, který na našem území prakticky nenajdeme.

Mají tato vaše zjištění o vlivu člověka nějaký praktický význam na ochranu těch území?

Určitě. Jednak je po tom hlad ze strany správ chráněných území. Když připravují plány pro budoucí období, chtějí do nich včlenit představu toho, co mají dělat, aby se přiblížili přírodě blízkým společenstvům.

A tam je zrovna prostor pro paleoekologa, aby řekl: Takhle to tady bylo před 200 lety, takhle před 1000 lety. Můžeme doporučit, co do managementu zakomponovat, abychom se přiblížili stavu, kdy to v lokalitě fungovalo bez intenzivního působení člověka.

O tom se vedou dlouhé spory třeba na Šumavě…

Právě tam jsme zjišťovali, jak moc přirozené je zastoupení smrku v šumavských lesích. Ten je mnoha lidmi viděn jako něco, co je tam dosazené člověkem, tudíž nepřirozené a mělo by proto být upozaděno.

My jsme sledovali dlouhodobý vývoj populací smrku, dělali různé rekonstrukce a zjistili jsme, že smrk tam v podstatě funguje už 9 000 let. A jeho současné zastoupení se po celých 9 000 let v podstatě neměnilo. To je velmi dobrá zpráva pro ochranu přírody. To, co je tam teď, je správně.

Co v datech nevidíme, je věková skladba. Ale druhové zastoupení je v pořádku.

Zároveň jsme se chtěli podívat na přirozenost fungování ekosystémů...

Za tím se skrývá kůrovec?

Ano, sledovali jsme výskyt dřevokazného hmyzu. A v sedimentech se nám podařilo najít i kůrovce. A zjistili jsme, že je neustálou součástí lesa.

Pak jsme zkoumali požáry. To není věc, která by za posledních 200 let byla ze Šumavy známá. Ale zjistili jsme, že v minulosti to byl velmi častý jev. V období časného novověku, středověku i po mnoho tisíc let předtím utvářely požáry podobu šumavské krajiny. Dnes, kdy se tam oheň nedostane, mohou vznikat jiné problémy, třeba daleko masivnější kůrovcové kalamity.

Postupná eliminace požárů vede i k celkovému okyselování ekosystému. A to má negativní vliv i na jezera, například na populaci vzácné rostliny šídlatky. Pokud by se zavedl management vypalování, mohlo by to pomoct těmto vzácným druhům.

Taková doporučení jsou ale složitá, protože nemají oporu v zákoně. Národní park zajásal, že by vypalování bylo skvělé. Ale nelegální.

Dají se vaše poznatky o minulosti opravdu přenést do přítomnosti, vzhledem k odlišnému stavu planety? Podmínky přece nejsou stejné jako v minulosti?

Nejsou. Ale podmínky nebyly nikdy v minulosti konstantní.

Jedna z věcí, kterou se inspirujeme, je klimatická změna, konkrétně současná změna teplot. Podobnou změnu klimatu jsme vypozorovali na konci poslední doby ledové. A to zejména z hlediska teplotního rozdílu. Tehdy se během 50–100 let oteplilo až o 7 °C, což je drastické. Toho dnes rozhodně nedosahujeme. Ale máme analogie z minulosti, jak příroda v té době reagovala.

Jak tehdy reagovala?

Velmi rychle. Lesy byly schopné reagovat v řádu desítek let. I vodní organismy v jezerech.

Zároveň ale docházelo i k vymírání různých organismů. Tou nejznámější skupinou, která v té době vymizela, jsou megaherbivoři, třeba mamuti. O nich se soudí, že na některých kontinentech mohli vymřít v důsledku těchto obrovských změn klimatu.

To je jakási analogie toho, co bychom mohli pozorovat dneska. Soudí se, že areály některých druhů se smrští natolik, že dojde k jejich vymření.

Nejsou to stejné podmínky v absolutních číslech, protože dnes je daleko tepleji, ale ty mechanismy jsou podobné.

Je krajina, která je přirozená, cenná? Dělá se mezi nimi rovnítko?

Často. Ale podle mě je to špatně. Já cennost krajiny vidím ve schopnosti jejího fungování.

Nikdo asi nechce, abychom měli 100 % České republiky pokryté pralesem. To by byla naprosto nefunkční krajina. Člověk potřebuje krajinu otevřenou a potřebuje v ní dělat zemědělskou činnost. Ale zároveň potřebuje, aby z krajiny nevymizely všechny důležité druhy, které budou držet stabilní ekosystém lesa nebo stabilní ekosystém luk.

Pokud v krajině nebudeme mít klíčové druhy, nebude fungovat. Což se nám může stát, když například budeme louku intenzivně hnojit. A za pár let můžeme zjistit, že je zarostlá invazní rostlinou, která nám způsobí extrémní erozi a vyplavení živin a ekosystém přestane fungovat.

Co já považuji za cenné, je mozaika vzájemně fungujících ekosystémů, která drží určitou biodiverzitu a heterogenitu krajiny. Jenom díky té pestrosti a vzájemnému působení může krajina fungovat.

A ví se, jak má ta mozaika vypadat?

Ano, to je známé, ochrana přírody s tím pracuje. Proto se cílí na ochranu maloplošných i velkoplošných území a na klíčové druhy i společenstva. Aby byla zachována celková rozmanitost v území.

Takže ochrana brouka páchníka, který většinu lidí nezajímá, se dá spojit s rovnováhou krajiny?

Přesně tak. My teď v jednom projektu sledujeme pět klíčových druhů, jejich životní cyklus a hodnotu. Jedním z nich je perlorodka říční. Lidi si můžou říct, k čemu nám je záchrana škeble…

Ale ona nám indikuje kvalitu vodního prostředí. Ukazuje, kolik vody je v krajině a jak je ta voda čistá. Protože perlorodka se živí detritem, neživou organickou hmotou, která pochází z okolních zaplavovaných luk. Takových luk je čím dál méně. Máme hypotézu, že čím více meliorací máme v krajině, tím méně máme perlorodky.

Na perlorodku navazují další druhy, které žijí na vlhkých loukách, například čertkus luční. To je rostlina, na kterou je vázaný motýl hnědásek chrastavcový. A takhle můžete jít dál a dál a zjišťujete, že je tam spousta druhů, které jsou velmi ohrožené, ale působí jako velmi dobré indikátory zdraví krajiny a zároveň cennosti ekosystémů.

Pokud bychom je vzali odděleně, tak bychom mohli říct, k čemu je nám vážka, která žije ve slepém říčním rameni. Ale když se na ně díváme dohromady, tak nám indikují funkci celého ekosystému.

A to není všechno. Na mikrobiální procesy pro tvorbu detritu, kterým se perlorodka živí, působí zřejmě i složení lesů. To, zda jsou jehličnaté nebo listnaté, jestli zvyšují nebo snižují teplotu půdy. A tím i teplotu vody, která pak sytí prameniště a potoky, ve kterých žije perlorodka.

Snažíme se objevit vztahy, které jdou od jednotlivých druhů po celou krajinu. A propojují ji ve fungující systém.

A funguje to pro perlorodku?

Perlorodka je kriticky ohrožený druh. Má to ale i širší důsledky.

Dnes se bavíme o tom, jak zadržet vodu v krajině. A my vidíme, že ekosystém je schopný to dělat sám, jenom musíme udělat malé změny k tomu, abychom mu to umožnili.

Jaká malá změna se dá udělat?

To chceme v projektu vyzkoušet.

My máme trochu náhled do problému, který perlorodka má. Protože zkoumáme zároveň bavorskou a českou stranu, vidíme rozdílný přístup v managementu krajin, zejména po druhé světové válce. Z toho na české straně vystupuje obrovská změna v 60. letech 20. století, kdy docházelo k melioracím.

Spousta pramenišť a podmáčených luk byla zmeliorována a voda rychle odvedena z krajiny, což zřejmě vedlo k zániku pramenišť, menšímu přísunu vody a detritu do vodních toků. Dnes v létě vidíme, že řada z těch potoků během července a srpna vysychá. Což je například pro perlorodku fatální.

A my bychom chtěli zkusit, co se stane, když melioraci odstraníme nebo uděláme jiné malé změny. Jestli se nám část toho území zamokří. Zkušenosti z jiných území jsou, že se najednou objeví voda.

Je to jednoduché řešení, které by ani nestálo moc peněz. A ukázalo by se, jak jednoduché je vodu v krajině zadržet.

V současnosti prožíváme obrovské narušení lesních ekosystémů. Zná paleoekologie nějaký obdobný plošný příklad z minulosti?

Víme, že se to děje opakovaně, ale nevidíme, že by to bylo plošné. Problém plošnosti je ve věkové struktuře a monotónnosti porostů.

My teď sklízíme management začátku 19. století, kdy se ve všech českých i evropských zemích začalo intenzivně lesnicky hospodařit a cíleně se měnila druhová skladba lesů na smrkové porosty.

Nesouvisí skladba lesů i s obsahem živin v půdě, například fosforu?

To se velmi těžko sleduje na našem nepřirozeném vývoji, kdy na krajinu velmi intenzivně působí člověk. Ale když se podíváme do některé z předchozích dob meziledových, kdy tu ještě nebyl člověk, tak můžeme vývoj ekosystémů sledovat.

Jak to tedy vypadá?

Když končí doba ledová, je všude spousta živin díky tomu, že se přenáší větrem. Je k dispozici spousta fosforu, který se z obnažených mořských šelfů a glaciálních sedimentů nafouká na pevninu ve formě prachu, ze kterého pak vzniká spraš.

V prvotním stádiu je tedy hrozně moc živin. Časem vyroste les, který postupně mění druhovou skladbu. Jak jsou klimatické podmínky stabilní, živiny se z ekosystému vymývají. To je proces, který trvá několik tisíc let. A limitní živina je fosfor, který už se prakticky nedostává zpět do oběhu.

Na konci doby meziledové se dostaneme do stavu, kdy je velký hlad po fosforu, protože je ho velký nedostatek. A ekosystém sám od sebe degraduje. To je hypotéza, která je potvrzená na mnoha příkladech z historických období, kdy byl vývoj nepřerušený.

A kde jsme teď?

Teď jsme na tom konci doby meziledové. Jsme ale na divném konci, protože člověk fosfor do oběhu neustále dodává ve formě fosfátových hnojiv. Ale možná přijde doba, kdy už nebude kde fosfor brát.

V budoucnosti neodvratně přijde další doba ledová. Jsme tady už 11 500 let bez přerušení, takže už docela dlouho přetahujeme.

Jsou různé teorie, že doba ledová už začíná, jenom jsme si toho nevšimli. Zároveň další teorie říkají, že už od neolitu člověk mění obsahy skleníkových plynů a tím i průběh klimatu. Vědci neví, kde přesně se nacházíme. Někdo říká, že nás čeká ještě dalších 10 000 let.

Jsme schopní dobou ledovou projít?

Člověk už jí prošel. Otázka je, jestli je jí schopná projít civilizace.

Člověk se ponejvíce vyvíjel v době ledové a je na ni zvyklý více než na tu meziledovou.

To je taky důvod, proč se člověk obecně snaží odlesňovat. Člověk nesnáší les, nesnáší zalesnění. To vám řekne každý archeolog, který se tím zabývá. Lidi chtějí přehled, aby mohli lovit, aby mohli pěstovat. Přirozenost člověka je v bezlesí. V tom se člověk vyvinul.

Civilizace je ale velmi křehká a další dobou ledovou by byla dost poznamenaná. A je otázkou, na jaké úrovni budeme, až glaciál přijde, aby se s tím společnost dokázala vyrovnat. Současné změny klimatu, které jsou velmi rychlé, nám ukazují nejistotu, která je se změnami spojená. Je jedno, že zdánlivě vedou opačným směrem. Ale dostáváme se z období stability do období nestability. A na to není společnost zvyklá.

Civilizace potřebuje mít vymezené koleje, ve kterých je zvyklá fungovat. Analogii najdeme v Mezopotámii a starověkých kulturách. Když došlo k větším výkyvům, třeba suchu, civilizace zvyklé na stabilitu nebyly změnu schopné ustát.

Jak si vůči síle těchto přírodních procesů dnes stojíme s technologiemi? Blížíme se tomu, že bychom jimi byli schopni některé procesy zastavit nebo zvrátit?

Technologie na to určitě jsou, ale my nevíme, jak je použít. Klimatologové v podstatě nerozumí tomu, jak funguje klimatický systém. Produkují modely, které všichni známe. Ale z nich se nedá říct, jestli za 100 let bude tepleji o 2 °C nebo o 8 °C. A to je dost diametrální rozdíl.

Já to chápu, protože klimatický systém je tak složitý, že jeden malý modůlek v tom celém modelu změní predikci o 180 stupňů. A my pořád nevíme, co všechno v něm hraje roli. Já to klimatologům nezávidím, protože to je předpovídání budoucnosti. Oni to samozřejmě musí dělat a je dobře, že varují společnost. Ale nedají se udělat přesné predikce a proto se ani nedají použít technologie, kterými bychom třeba jímali CO₂ z atmosféry a někam ho ukládali. Protože nevíme kolik. A kdo to má určit? Co když tím vyvoláme další zvrat, například další dobu ledovou?

Tím to nechci celé banalizovat. Je velmi důležité o tom mluvit, protože je to hrozba, na kterou se musíme připravit, a musíme se snažit udělat co nejvíce pro to, aby se to nedělo. Ale zároveň je potřeba přiznat, že o tom víme velmi málo.

Proč se tedy máme snažit, když nevíme, pro co?

Člověk by se měl chovat tak, aby tady sám chtěl žít ještě za 100 nebo 200 let. Včetně fungujících ekosystémů.

Zdeňka Kováříková

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2679759