PRAHA (EkoList) - Historie státního Programu revitalizace říčních systémů je dost divoká. Na jedné straně se mu částečně daří vracet vodu krajině, na straně druhé jsou prostředky z programu zneužívány k soukromým komerčním zájmům nebo se sypou do projektů z hlediska ochrany životního prostředí poněkud pochybných.

V průběhu druhé poloviny minulého století došlo na území České republiky k rozsáhlým úpravám krajiny, zejména plošným melioracím, které vedly k odvodnění přibližně 100 000 hektarů půdy. Krajina ztratila schopnost zadržet vodu. Snáz tak vznikají rychlé povodňové vlny, země je zároveň náchylnější k vyprahnutí.

Na počátku bylo sucho
Když po velmi suché zimě hrozila na jaře 1992 krize při zásobování Prahy vodou, rozhodla se vláda schválit Program revitalizace říčních systémů, který si vzal za cíl ozdravit vodní režim v krajině.

Organizační úlohy se ujaly podniky Povodí. Program měl být od počátku vyvážený. "Nešlo jen o vytváření vodních a na vodu vázaných ekosystémů, ale skutečně o nápravu celého hydrologického režimu krajiny," řekl EkoListu bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal, jeden z jeho tvůrců. Z programu se tak měly financovat obnovy mokřadů a rybníků, návraty klikatých potoků a další opatření směřující k zadržení vody v krajině.

Úprava povrchu terénu nad mezemi v Senotíně.
Foto: Oldřich Syrovátka

V prvních letech se dotace používaly nejčastěji na odbahnění rybníků. Restituenti dostávali zpět svůj majetek a snažili se ho uvést do přijatelného stavu. Už tenkrát se ale z peněz programu dařilo uskutečňovat ukázkové akce. Jednou z nich byla například úprava pramenné oblasti Senotín v jižních Čechách. Na devíti hektarech zemědělsky nepříliš využívané půdy se soustavou opatření (například narušením meliorační drenáže, obnovou mezí a zaniklého rybníčku) podařilo stabilizovat vodní režim.

Celkově však měli na výsledný obraz programu větší vliv vodohospodáři než přírodovědci a stížnosti na příliš technokratické zaměření úprav toků, při nichž docházelo i k neodůvodněnému poškozování životního prostředí, se množily. Když se pak podniky Povodí staly akciovými společnostmi, bylo v polovině 90. let odborné zázemí programu přesunuto na Český ústav ochrany přírody a po jeho zrušení na Agenturu ochrany přírody a krajiny (AOPK), která se o revitalizace stará dodnes.

Kam jdou peníze?
Žádost o dotaci z programu posuzuje sbor poradců. V republice je několik regionálních sborů, na ministerstvu pak jeden celorepublikový. Názor sboru má doporučující charakter, rozhodnutí činí vedoucí odboru ekologie krajiny ministerstva životního prostředí (MŽP), které je garantem programu. Výše dotací jsou odstupňovány podle druhu akce, na podporu rybníků činila nejvyšší možná dotace 80, později 70 % celkových nákladů.

Námitky proti akcím placeným z programu se ozývají po celou dobu jeho existence a ze všech koutů republiky. Spor se často vede o charakter projektu. Komplexních návrhů (jako byl ten senotínský), za které by se postavili i vodohospodáři, se neobjevuje mnoho. Jejich pohled se tu střetává s pohledem biologickým. Pro jedny je dobrá hluboká, kameny vysypaná nádrž, protože zadržuje vodu. Podle druhých je to opatření drahé, neefektivní a z hlediska životního prostředí často spíš škodlivé. "Na prvním místě by mělo být u každého projektu garantováno, že přispěje ke zvyšování biologické rozmanitosti. Abychom totiž pro samé zadržování vody nezačali zase stavět dlážděná koryta a břehy rybníků," řekl EkoListu například Martin Bursík, bývalý ministr životního prostředí.

Program ale musí čelit i přímým pokusům o zneužívání. Leckterý z dodavatelů je schopen nádrž postavit pouze za dotaci. Pokud se domluví s vlastníkem pozemku, je taková habaďura na stát výhodná pro oba. Firma má zakázku a vlastník pozemku zadarmo rybník.

Cokoliv financované z programu nesmí sloužit ke komerčnímu účelu, mnozí rybníkáři na to však nedbají a v nádržích intenzivně pěstují kapry. Může jim být sice dodatečně sebrána dotace, takové případy jsou ale zatím ojedinělé. Neminul se snad program trochu svým původním cílem? "Určitě ne, rozhodně se udělalo víc akcí dobrých než špatných," obhajuje program Petr Dobrovský, který má na ústředí AOPK od letošního ledna revitalizace na starost. "Program se vyvíjí a špatné revitalizace, jakými bylo třeba vkládání prahů do stále rovných koryt potoků, dnes už v podstatě nikdo nedělá," přidává se Tomáš Just, vedoucí poradního sboru pro střední Čechy.

"Nebylo to vždy úplně košer a neříkám, že občas neválčíme s rybáři," připouští i Dagmar Novotná z oddělení krajinotvorných programů MŽP. "Stává se, že musejí vrátit dotaci," dodává. Přesto v materiálu Krajinotvorné programy MŽP a jejich zabezpečování ještě z roku 2002 stojí, že "za 10 let nedošlo ke zneužití finančních prostředků v rámci krajinotvorných programů MŽP". Autor těchto slov, vedoucí odboru ekologie krajiny ministerstva Jan Kender, EkoListu vysvětlil, že měl na mysli skutečnost, že žádné peníze nebyly z programu ulity někam stranou a všechny šly na revitalizační akce, což potvrdila i kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 1997. A má v tom pravdu. Nicméně závěry kontrolního úřadu nad hospodařením MŽP a ministerstva financí (MF) nejsou nijak oslňující. MF uvolňovalo peníze i na projekty, které nebyly ministerstvem životního prostředí doporučeny, MŽP doporučovalo k revitalizacím akce, k nimž nebyla předložena projektová dokumentace, umožnilo, aby byly financovány akce, jejichž cíl nebyl v souladu s cílem revitalizačních opatření, a nekontrolovalo, na co investoři peníze vydávají. To je přitom jen stručný výčet prohřešků.

Kromě prvního roku existence programu jdou na revitalizace stovky milionů korun ročně. Nejvíce v roce 1999 (cca 436 milionů Kč), nejméně v roce 1993 (cca 120 milionů). Na snímku ukázková obnova toku z bavorského Ahorntalu.
Foto: Tomáš Just/AOPK ČR

Omezit rybníky
Při pohledu do statistik od roku 1997 (starší nemá ministerstvo ani AOPK k dispozici) je jasné, že budování a obnovování rybníků mezi revitalizačními akcemi vítězí na celé čáře. Někteří lidé z poradních sborů proto začali prosazovat, aby se snížil objem peněz vydávaný na rybníky a mezi požadavky se objevil i návrh na biologické posouzení lokality před revitalizací, na jehož základě by se po dokončení práce mohla hodnotit její úspěšnost. Protože ministerstvo žádné výraznější kroky k nápravě žalostné situace neučinilo, zorganizoval v loňském roce Martin Bursík pro některé zaměstnance odboru krajiny výjezd na Příbramsko. To aby na vlastní oči viděli nejjasnější případy zneužívání dotačních peněz. Výjezd měl přesvědčit kompetentní pracovníky ministerstva, že je nejvyšší čas podmínky udělování dotací důrazněji změnit.

"I pravidla jsou jen umění možného," říká ke změně směrnic Dagmar Novotná. "Je možné dát třeba nižší procento dotace na rybníky. Budou na tom ale bity malé rybníčky, které jsou přitom z přírodovědného hlediska cennější než ty velké," podotýká. Nová směrnice je nicméně na světě. Na podélné revitalizační akce, tedy na klikatění potoků, tak může být přiznána dotace až do výše 100 % nákladů, zatímco maximální dotace na rybníky pro soukromníky se ze 70 snižuje na 60 %.

Podle mluvčí ministerstva životního prostředí Karolíny Šůlové se navíc počítá i se závazným biologickým posouzením v případě, že to doporučí poradní sbor. V pravidlech z letošního června ovšem nic takového ještě není.

Nikdo je nechce
Největším problémem podélných revitalizací je nedostatek osvícených majitelů, kteří by byli ochotní svůj pozemek k něčemu takovému propůjčit. "Teorie je pěkná, ale kdo si to nezkusil v praxi, tak vůbec nemá představu, jak je náročné ideální revitalizační projekt prosadit," říká Helena Vondrušková, vedoucí hydroekologického oddělení Zemědělské vodohospodářské správy (ZVHS) v Hradci Králové. Zpravidla to trvá dva až tři roky. I tak se už zejména v jižních a západních Čechách podařilo "zklikatěním" vrátit přírodě desítky kilometrů vodních toků. Pravda, z plánovaných desítek tisíc kilometrů to není mnoho. Nechat si z louky udělat mokřad ale prostě zatím není hobby českých vlastníků půdy.

Představy o revitalizacích se každopádně vyvíjejí a mohlo by se stát, že se i na z dnešního pohledu ideální akce budeme časem dívat jako na pokusy z dřevních dob, kdy se toho o obnovách říčních systémů mnoho nevědělo. "Revitalizace jsou výborné, ale mám k nim jednu zásadní výtku," říká už dnes krajinný ekolog Oldřich Syrovátka. "Veškeré úpravy se soustřeďují na obnovu toků a neřeší obnovu celého povodí," vysvětluje. Pokud se pouze zklikatí koryto, je podle něho přínos takových opatření velmi omezený. "Je nutné řešit i odvodňování strání a ploch kolem toku a způsoby, kterými na nich hospodaříme," říká Syrovátka.

---------------

Lezli jsme jim na nervy
Inspektor Karel Kerouš byl necelé dva roky poradcem sboru, který rozhodoval o revitalizačních akcích ve středních Čechách. EkoListu popsal své zážitky.

EkoList: Jak došlo k vaší účasti ve sboru?
Karel Kerouš: Česká inspekce životního prostředí byla zvána do sboru jako odborná instituce, jejímž úkolem byla právní garance dodržování zákona o ochraně přírody a krajiny. Svojí účastí ve sborech tak působila jako prevence před zbytečným a často nevědomým porušováním tohoto zákona. Z mé strany šlo také o konzultativní poradenství v oboru zoologie. Společně se mnou byl vyzván k účasti ve sboru také biolog. Nebyli jsme ale členy sboru, přispívali jsme jen svými názory k hodnocení kvality jednotlivých projektů a při jejich právních a biologických hodnoceních.

EkoList: Jak vypadalo projednávání revitalizačních akcí?
Členy sboru byli také projektanti, kteří si občas schvalovali své vlastní projekty včetně žádaných financí. Projednávání konkrétních projektů se proto často zvrhávalo v jednostranné řešení hydrometrických problémů. Snažili jsme se do hodnocení projektů vnést také přírodovědnou stránku. Ve směrnicích byla totiž na prvním místě proklamována příroda a nápravy škod z minulých dob a my jsme postupně zjistili, že realita tomu vůbec neodpovídá. Docházelo čistě k toku peněz, ze kterých se financovaly akce zbytečné nebo akce, které časem sloužily k ekonomickým cílům.

EkoList: Snažili jste se to nějak změnit?
Revitalizační efekt spočívá ve znovuoživení přírodní lokality. Jak ale chcete hodnotit nějaký efekt, když nevíte, co tam před revitalizací žilo a rostlo? Navrhli jsme tedy, aby si investoři zajišťovali základní přírodovědný průzkum. To je věc jednoduchá a finančně nenáročná. Při prosazování tohoto logického požadavku jsme ale narazili, nicméně některé členy sboru jsme časem o této nutnosti přesvědčili a ze sboru se postupně vytvořil kolektiv, který začal účinně pracovat a docházet k dobrým kompromisům.

V tu chvíli jsme se ale začali stávat trnem v oku garantovi programu i některým pracovníkům tehdejších okresních úřadů. Jejich následný krok byl učiněn diplomaticky tak, že poradci všech sborů byli prostě a jednoduše zrušeni. Bylo upřesněno, že poradci smějí do sborů docházet, jsou-li oficiálně pozváni předsedou regionálního sboru. Od kolegů vím, že všude v republice poradci z inspekce docházejí dál, jen v Praze se vedoucí sboru zřejmě zalekl natolik, že nás přestal zvát.

EkoList: Proč by měli chtít poradce rušit?
Ukázalo se, že nejvíce akcí, při kterých bylo zneužito peněz z programu, je na Příbramsku. Celé to vycházelo z aktivity okresního úřadu. Tehdejší odpovědná osoba si udělala z revitalizací živnost a dnes v této sféře podniká. Na ni byli navázáni projektanti a samozřejmě i dodavatelé. I když odvolání poradců nebylo členy sboru přijato vůbec nadšeně, očekávaná náprava nepřišla. Protože požadavek na účelné vynakládání peněz ve prospěch zdevastované přírody a trvání na plnění podmínek zákona nebylo zřejmě příliš v zájmu garanta programu, jsem přesvědčen, že toto bylo důvodem zrušení funkce poradců.

Článek i rozhovor byly převzaty z tištěného EkoListu červenec 2003.

Jan Stejskal

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=143346