PRAHA/ČESKÉ BUDĚJOVICE (Ekolist) - Na půdu se často díváme jako na samozřejmost, je tu a vždycky bude. Ale půda je půdou jedině tehdy, když funguje, když se dokáže vlastními silami obnovovat. A k tomu potřebuje být živá. Obývá ji obrovské množství živočichů a mikroorganismů, které svou činností umožňují růst rostlin i recyklaci rostlinného opadu. A jedině zdravá půda v sobě zadrží vodu. O tom, kdo žije v půdě a jak to ovlivňuje to, co vidíme z půdy růst, jsme si povídali s půdní bioložkou Hanou Šantrůčkovou.

Potřebujeme ještě půdu pro pěstování rostlin, když už umíme pěstovat hydroponicky?

Potřebujeme. Protože hydroponie půdu nenahradí.

Proč ne?

Z ekonomického hlediska se nevyplatí, neuživí nás a lidé by nebyli schopni zaplatit náklady na ni. Ve velkých městech to může být doplňkový způsob pěstování, třeba na nevyužité střeše hypermarketu.

Kromě toho tu půda není jenom pro získávání naší potravy. Půda má mnoho dalších funkcí, potřebujeme ji jako životní prostředí, a nemůžeme bez ní přežívat. Bez půdy nebudou rostliny, nebude se vyměňovat vzduch v atmosféře. Půda je základ života.

Dá se jednoduše říci, co vlastně půda je?

Půda je hrozná špína (smích).

Je to směsice tří různých prostředí. Je to směs atmosféry, protože v půdě je vzduch, hydrosféry, protože v půdě je voda, a litosféry, protože v půdě jsou horniny a minerální částice. A všechny tyto tři složky jsou promíchané s organickou hmotou. To je základní substrát, který musí být osídlen organismy.

Půda se dá přirovnat k továrně, kde pracuje spousta organismů, které dělají půdu půdou. Je to směs živé a neživé složky, a bez té živé složky půda přestane fungovat.

Jak to myslíte?

Živiny se do půdy uvolňují zvětráváním a biologickým rozkladem organické hmoty. Zatímco zvětrávání je pomalé, biologický rozklad je rychlý – během jednoho roku se do půdy vrátí velká část živin spotřebovaných rostlinami. Pokud by půda byla bez živé složky, rostliny by postupně odčerpávaly živiny. Jejich opad by se ale téměř nerozkládal, živiny by se do půdy nevracely dost rychle a půda by se postupně vyčerpávala. Roli půdních organismů by musel nahradit člověk hnojením. Vlastně by rostliny pěstoval v jakési hydroponii a už jsme si řekli, že to je dlouhodobě neudržitelné. Půda by se neobnovovala, byla by pouhým substrátem. Kromě toho by se všude hromadil rostlinný i živočišný odpad.

Půdní „továrna“ pracuje tak, že živé organismy neustále konzumují organické zbytky, hlavně rostlinnou biomasu. Tráví jí, částečně ji zabudují do svého těla, částečně ji vyloučí v nových organických sloučeninách, částečně ji zmineralizují a uvolní živiny zpátky pro rostliny. Je to rychlá recyklace, bez které by rostliny nemohly žít. To se v půdě děje každou minutu nebo hodinu a rostlina má kontinuální přísun živin.

Tohle člověk může těžko velkoplošně nahradit. A pokud by to nahradil, tak za cenu obrovských nákladů. A přitom by zajistil jen jednu funkci půdy – pěstování rostlin. Ale nenahradil by všechny ostatní funkce, které jsou neméně důležité.

A ty jsou?

Recyklace živin a rozklad organických látek, čištění a distribuce vody v krajině, životní prostředí pro obrovskou škálu organismů. Těžko říci, která z funkcí je důležitější.

Rozklad organické hmoty a vůbec veškerých zbytků napomáhá tvorbě stabilní půdní organické hmoty, která má zásadní význam pro tvorbu půdní struktury, pomáhá zmírnit kolísání půdní kyselosti a pomáhá zadržovat pro rostliny dostupné živiny i vodu.

Zadržování vody je jedna z nejdůležitějších funkcí. Problémy povodní a sucha souvisí s tím, že máme velké procento chudých půd, které nejsou schopné zadržovat vodu. Schopnost půdy zadržovat vodu souvisí s přísunem organické hmoty, s funkcí půdních organismů, které jsou schopné tu organickou hmotu přeměnit, zapracovat do půdy a udělat z půdy jakousi houbu, která může vodu nasáknout. A potom ji zase postupně uvolnit. Jako to známe u houby na mytí.

Člověk se snaží tuhle funkci nahradit přehradami, ale to už jen zachraňuje následky.

Přehradami tedy nahrazujeme schopnost půdy zadržet vodu?

Částečně ano. Představte si velké území, třeba povodí, na které spadne určité množství srážek. Pokud máme kvalitní půdy s vysokým obsahem kvalitní organické hmoty a dobrou strukturou, velká část srážek se zadrží v půdě, a jen malá odteče povrchovým nebo podpovrchovým odtokem.

Pokud jsou půdy chudé a porost na nich nezapojený, voda z velké části steče do řek a my ji pak chytáme až dole na spodním toku na přehradě. Tady mám na mysli běžné srážky. Pokud přijde přívalový déšť, kdy během pár desítek minut spadne tolik srážek, jako za celý měsíc i více, tak vodu nezadrží sebelepší půda.

Pokud je ale půda kvalitní se zapojeným porostem, steče voda, ale nesmyje se povrchová vrstva půdy a jsme uchráněni přívalů bahna pod svahem.

Řešením je vodu pokud možno zadržet tam, kde spadla. To znamená udržet kvalitní půdu, mít porosty, které zadrží dost vody, budovat remízky.

Co jsou to chudé půdy? Jak půda zchudne?

Chudé půdy jsou půdy s nedostatkem živin dostupných pro rostliny. Půda zchudne tak, že se ochudí o organickou hmotu. Ta vytváří spolu s minerálními částicemi jakési drobty, odborně jim říkáme agregáty. Jsou to slepence minerálních částic a organického materiálu a na jejich vzniku mají lví podíl půdní organismy. Agregáty jsou plné pórů, jako ta houba na mytí, ve kterých se může zadržet nejen voda, ale i živiny. V chudé půdě chybí stabilní agregáty, bohatá půda je naopak má, obsahuje dostatečné množství živin dostupných pro rostliny. To je strašně důležité.

Proč?

Minerály nebo horniny mají v sobě spousty prvků. Ale rostlina na ně „nedosáhne“, protože si je nedokáže z chemických vazeb uvolnit. V agregátech jsou seskupené velmi jemné částice, minerální i organické, a ty vytvářejí tzv. půdní sorpční komplex, který je schopný zadržet živiny v dostupné formě pro rostliny.

Představte si to tak, že malá částečka půdy má na sobě náboj, v našich podmínkách většinou záporný. Přitahuje k sobě kladně nabité živiny, jako jsou například draslík, hořčík a vápník. Tyto živiny se na jejím povrchu tak jakoby „mrní“ – v tenoučké povrchové vrstvě a pohybují se sem a tam, z půdy se nemohou odplavit, ale současně zůstávají dostupné pro rostliny. Vysoká sorpční kapacita půd a její nasycenost živinami je základem kvalitní a úrodné půdy.

Kvalitní půda je tedy ta, která obsahuje dostatečné množství organické hmoty a je oživena dostatečným množstvím půdních organismů, které neustále organickou hmotu znovu vytvářejí, recyklují, připravují vhodné prostředí pro rostliny a umožňují zadržení vody a udržitelný život.

Dá se říci, kde je nejhorší kvalita půdy? Na pasece ve smrkovém lese, kam dlouho svítí slunce, nebo na kukuřičném poli, nebo ve městě, kde je v okolí stromu kousek volné půdy?

Já bych se bála říct, kde je půda nejhorší, nebo nejlepší. Přirozeně kvalitnější, chcete-li lepší půdy jsou v nížinách, méně kvalitní v podhorských oblastech a ještě horší v horách. Je to dáno podmínkami prostředí, ve kterých se půda tvoří. A nejkvalitnější půda v podhorské oblasti nikdy nedosáhne kvality půdy v nížině. Takže se může stát, že ze srovnání intenzivně obhospodařovaného kukuřičného pole v nížině s přirozenou loukou v podhůří vyjde lépe kukuřičné pole v nížině a přitom jeho půda už bude v daných podmínkách prostředí klasifikována jako poškozená a luční půda bude té nejlepší kvality, která může v podhůří být.

Zaměřme se na jednu oblast, třeba v podhůří. Mám tu vzrostlý les, paseku, kde bylo dřevo staženo a kde se porušily povrchové horizonty, a pak mám intenzivně obhospodařované pole, kde se dlouhodobě střídá kukuřice a řepka.

Nejchudší půda bude na poli. Protože kromě toho, že se do něj v dnešním způsobu hospodaření nedodává dostatek organické hmoty, tak se aplikuje i mnoho pesticidů, které snižují diverzitu a množství půdních organismů, které trpí nedostatkem potravy, organické hmoty. Navíc se na svažitých půdách připojuje v nezapojeném porostu problém povrchového smyvu půdy.

Potom to bude paseka, kde se při kácení porušily povrchové vrstvy půdy. V lesní půdě je nejvíc organické hmoty nahromaděno v povrchových vrstvách. Pod nimi jsou minerální horizonty, které jsou relativně chudé. Když se při kácení organická vrstva stáhne, zůstane chudší a organismy méně osídlená vrstva půdy, která je navíc vystavena velkému slunečnímu záření, přehřívání i nadměrnému vysychání. Podobně jako na poli v nezapojeném porostu nastává problém povrchového smyvu půdy a rychlého odtoku vody.

Nejlepší situace bude v lese, kde je povrch půdy zastíněný porostem, takže se tolik nepřehřívá a povrchové horizonty bohaté na organickou hmotu zůstanou neporušeny. Organická hmota v povrchových horizontech se činností půdních organismů rozkládá a je zdrojem dalších živin pro rostliny. Kromě toho chrání podpovrchové horizonty půdy a obohacuje je živinami, které se uvolní činností půdních organismů.

Žijí na poli a v lese jiné půdní organizmy?

Ano, jsou jiné co do množství i druhového a funkčního složení.

Vezměme si příklad půdních živočichů. Na intenzivně obhospodařovaném poli je malá druhová diverzita i velice malé zastoupení makrofauny. Ta téměř vymizí mimo jiné také tím, že se pole mechanicky obhospodařuje. Představte si například žížaly, které jsou pro tvorbu půdy velmi důležité – také se nazývají ekosystémovými inženýry. Doslova se prokousávají půdou, promíchávají ji a tvoří v půdě soustavu chodbiček. Když pole každoročně zořete, tak žížalí „paláce“ zničíte. Proto žížal na intenzivně obhospodařovaném poli moc nenajdete. Žížaly najdete na louce nebo v listnatém lese. Téměř chybí v jehličnatých monokulturách. Ne snad proto, že by se zde mechanicky rozrušoval půdní profil, ale proto, že půdy jehličnatých lesů jsou půdy hodně kyselé, což žížaly nemají rády. Funkci žížal sice mohou částečně převzít jiní živočichové, ale úplně ji nenahradí.

V případě půdních mikroorganismů na poli najdete převahu bakterií nad houbami. Zjednodušeně řečeno je to tím, že mechanické narušování půdního profilu potrhá houbová vlákna a také tím, že bakterie jsou rozmanitější a flexibilnější a tím se lépe přizpůsobí proměnlivým či nepříznivým podmínkám prostředí. V lese naopak najdete více hub než bakterií jednak proto, že houby jsou tolerantnější k půdní kyselosti, která je charakteristická pro lesní půdy, jednak proto, že mnoho tzv. mykorhizních hub je vázáno na symbiotické soužití s kořeny rostlin, jinými slovy houby a rostliny se vzájemně podporují. Mykorhizní houby rostlině posílají vodu z prostor, kam kořeny rostlin neproniknou a živiny, které uvolní rozkladem organické hmoty. Prostřednictvím houbových vláken mohou být rostliny dokonce propojeny a vzájemně si živiny přeposílat.

A druhová diverzita souvisí s diverzitou funkční. Čím méně máte druhů, tím méně funkcí je v půdě zachováno. Na poli proto musí člověk funkci organizmů nahrazovat. To už vyplývá s podstaty zemědělství.

Jak to myslíte?

Zemědělská půda je půda, na které člověk pěstuje plodiny. Člověk tedy snižuje diverzitu rostlin, protože potřebuje vypěstovat množství určité potravy. Musí půdu čas od času zorat, aby promíchal horizonty. A tím také sníží diverzitu organismů. Na poli se sklízí plodiny a člověk s úrodou odveze část živin, které rostlina z půdy odčerpal. To pak musí nějakým způsobem nahradit.

V zemědělských ekosystémech je vlastně přirozené, že člověk nahradí část funkce ekosystému. Ale musí to dělat udržitelným způsobem. Nemůže to dělat tak, že odveze všechno a půdě vrátí jen minimum. Musí zachovat schopnost ekosystému obnovovat se vlastními silami. Tomu říkáme udržitelný způsob hospodaření. Hospodařit tak, aby se zachovalo maximum funkcí půdy s tím, že člověk získá potřebné množství potravy.

Hospodaření by tedy nemělo jít cestou maximalizace, ale optimalizace.

Probíhá to podobně i v lesích? Protože v hospodářských lesích se sklízí stromy podobně jako plodiny na polích.

Je to podobné, jen ten cyklus je mnohem delší, protože hospodářský les kácíte – vlastně sklízíte – jednou za zhruba osmdesát les, ale pole každoročně, takže na poli jsou změny rychlejší a viditelnější.

Člověk během svého života nevidí obměnu několika generací stejného lesa. Na kvalitě půd se ale vliv dlouhodobého hospodářského využití lesa poznáme. Především ve střední Evropě, kde osídlení je v podstatě prehistorické a činnost člověka byla spojená s klučením a vypalováním lesů, jejich využívání k pastvě. V lesích se sklízela hrabanka jako podestýlka pod zvířata, někdy i k topení, z lesů se odebíralo klestí, aby lidé měli čím topit, a tohle všechno lesní půdy ochuzovalo.

V jakém stavu tedy jsou půdy v lesích?

V současné době máme hlavně v horských oblastech půdy v dost špatném stavu. Nebylo by ale objektivní říci, že je to dáno jenom činností člověka. Souvisí to s tím, že horské půdy jsou přirozeně chudé.

A aby to nebylo tak jednoduché, tak se k vlivům člověka, které jsem zmínila už výše, přidal ještě spad síry a dusíku z atmosféry, který je spojený s industrializací a dopravou. Se zvyšováním dopravy a průmyslové výroby se zvyšovaly emise síry a dusíku do atmosféry, kde sloučeniny síry a dusíku reagují s vodní párou, vznikají sírany a dusičnany, které padají v dešťových srážkách na povrch půdy a zvyšují její kyselost. Tenhle vliv byl nejmarkantnější v horských oblastech. Třebaže nepoškodil lesy přímo, jak se tomu stalo v Krušných horách, tak tím, že spad kyselých depozic působil dlouhodobě, od průmyslové revoluce až do 90. let 20. století, ovlivnil půdy.

Zvýšila se kyselost půdy, tím se vyplavily živiny a snížilo osídlení půdy organismy. Některé půdní organismy tu kyselost nesnesou. Buď odumřely, nebo přešly do klidových stádií a již neplní svou funkci.

Z měření kvality půd v České republice, které jsme prováděli s Ústavem pro ekologii lesa (IFER), nám vyšlo, že tři čtvrtiny lesních ploch v ČR mají půdy ochuzené a okyselené.

Ještě dnes?

Ano. Tři čtvrtiny lesních půd obsahují málo živin a mají nízkou schopnost vázat živiny na sorpčních komplexech. Kdybychom je změnili v zemědělskou půdu, budou to neúrodné půdy.

Stav lesních půd napovídá, že bychom se měli tam, kde je to jen trochu možné, vyhnout holosečím, minimalizovat poškození organických horizontů, v nichž je většina dostupných živin, a neměli bychom odvážet veškerou biomasu. Tak nebudeme hendikepovat rozvoj budoucího lesa.

Stav lesních půd není nijak optimistický, ale nechci vyvolávat paniku. Lesy vždycky vznikaly na chudších půdách v marginálních oblastech, kam se člověk s hospodařením nedostal. Takže je to přirozená vlastnost půd, ale my jsme ji ještě zhoršili tím, jak jsme se k půdám chovali.

Vy jste zmínila osídlení půdy. Kdo v půdě tedy bydlí? Zatím jsme mluvily jen o žížalách…

V půdě žijí miliardy organismů různých velikostí. Půda je úplně největší zásobárna biodiverzity na Zemi. Žijí v ní organismy od těch mikroskopických po obratlovce, krtky, myši, hraboše. Ale ty teď necháme stranou a zůstaneme u těch menších, mikroorganismů a půdních bezobratlých, které souhrnně nazýváme edafon.

V půdě najdeme nejprimitivnější archea, dále bakterie, houby, protista a celou plejádu bezobratlých živočichů, od mikrofauny přes mezofaunu po makrofaunu. Najdeme v ní, roztoče, chvostoskoky, hlístice, žížaly, larvy brouků, much, mnohonožky, stonožky a mnoho dalších skupin. Půda je opravdu bohatě osídlená. Vždyť v jednom gramu půdy, což je zhruba jedna kávová lžička půdy najdeme miliony mikroorganismů.

Průměrné množství organické hmoty v půdě je o luční půdy je charakteristické 5 % organické hmoty v půdě. To je 50 mg/1 g půdy, a 2–4 % z 50 mg jsou půdní organismy. Váhově to moc není, ale funkčně je to naprosto nejdůležitější, protože jenom půdní organismus dokáže z rostliny udělat půdní organickou hmotu, která je navázaná na minerální částice a tvoří ty drobty neboli agregáty, které jsou prolezlé póry a jsou schopné zadržet vodu.

A vadí, když některý z půdních organismů vymře?

Vadí, pokud jeho funkci nenahradí jiný organismus nebo skupina organismů. Také je dobré si uvědomit, že organismy v půdě vzájemně spolupracují a žijí v určité rovnováze. Pokud tuto rovnováhu narušíte, narušíte funkci půdy a musíte to něčím napravit. A člověk to zatím umí jen částečně, chodí v tom jako slon v porcelánu.

Pro udržení funkce půdy je nesmírně důležitá druhová rozmanitost. Obvykle jednu funkci zastává více druhů nebo skupin. Pokud se ale druhová rozmanitost sníží natolik, že se v půdě nenajdou „náhradníci“ naruší se funkční schopnosti půdy. Čím je větší druhová pestrost, tím je větší jistota, že se funkce půdy zachovají. Když je nějaká funkce zajišťována jen jednou skupinou organismů a tato skupina je citlivá na určité podmínky prostředí, je velké nebezpečí, že při změně podmínek prostředí tato funkce z půdy vymizí.

Dobře se to ilustruje na příkladu již zmíněných žížal. Mezi jejich funkce patří promíchávání půdy, zatahování povrchového opadu do půdního profilu a jeho smíchávání s minerálními částicemi. Žížala putuje půdním profilem, prožírá si chodbičky a konzumuje rostlinný opad. To vše se promíchá v jejím zažívacím traktu a vyloučí v podobě exkrementu, vlastně stabilního agregátu, na jiném místě. Pokud vymizí žížaly, nepromíchává se půdní profil, zhorší se struktura půdy a s tím i její kvalita.

Jak se dají vytvořit vhodné podmínky v lese, aby půda dobře fungovala?

Pokud les odumře, je vhodné velice dobře uvážit, jestli je nutné všechno dřevo odvézt a zpracovat. V případě kůrovcové kalamity, pokud je strom už suchý, pak bych ho v lese nechala. Ze suchého stromu už kůrovec nevylétne. Když suché kmeny necháte v lese, postupně se lámou a vytvářejí domečky pro hmyz i další živočichy a jsou vhodným substrátem pro růst hub. Ty dřevo rozkládají, dřevo se drolí, rozprostře po půdě, dále rozkládá a znovu se obnovuje půdní organická hmota i zásoba živin.

V kůrovcovém lese vždycky přežije pár stromů, které plodí a zajišťují tak přirozenou obnovu. Já bych takový les nechala pět deset let být a pak bych se šla podívat, jak se obnovuje. Pokud by se neobnovoval, teprve pak bych vysazovala.

Ale legislativa nutí majitele lesů stromy vytěžit…

Pokud bych byla nucená les „sklidit“, snažila bych se to dělat tou nejšetrnější technikou. A zase bych hodnotila, v jaké oblasti se pohybuji. Pokud odumřel les na prudkém svahu, tak je nejlepší s tím nic nedělat. Protože jakmile ho sklidíte, porušíte půdní horizonty. A když pak přijde prudká srážka, půda, která zbyla, se smyje dolů do vesnice.

Tohle nemá jednoduché řešení. Tak jako se nedá unifikovat příroda, tak se musí přistupovat i k hospodaření. Musíme respektovat typ krajiny, ve které se pohybujeme.

Pokud se půda smyla ze svahu po vykáceném lese, v jakém čase se znovu vytvoří?

To bude trvat hrozně dlouho a zpomalí to obnovu lesa.

My máme hezký příklad na Šumavě v okolí Plešného jezera. Část lokalit po kůrovcové kalamitě zůstala ponechána ladem, člověk do lesa vstupoval minimálně a snažil se zachovat neporušený povrch půdy.

A kousek dál za hraničním kamenem je Rakousko, kde se les „sklidil“ a znovu osázel. Stromky vysazené na holinu zbavenou z velké části ochranné organické vrstvy jsou vystavené erozi i kolísajícím podmínkám prostředí a často odumírají. Z toho, co se vysadí, vždy několik hrdinů přežije a roste. Obnova lesa je pomalá a za cenu velkých nákladů. Když jdete z Třístoličníku na Plechý, máte na jedné straně lesy, které byly sklizené a ošetřené klasickým lesnickým holosečným způsobem, a na druhé straně lesy, které byly nechané víceméně přírodě a jejichž obnova je mnohem rychlejší.

Proč?

Protože zbylé pahýly stromů a podrost poskytují stín, organické horizonty zadržují vláhu a jsou zdrojem živin pro semenáčky. A nejen živin. Semenáčky potřebují i spolupráci s houbami.

Semenáček mnohem lépe prospívá, když si vytvoří symbiózu s patřičnou houbou. Protože ta mu pomáhá uvolnit živiny, hlavně fosfor a dusík. Spory hub přežívají v organickém horizontu, kořínek k nim proroste nebo je k semenáčku přinesou půdní živočichové, kteří putují půdou a roznáší je, třeba na zádech. Stromeček houbě výměnou za živiny dodává cukr, který si vytvoří fotosyntézou. Taková houba má oproti volně žijícím houbám výhodu, protože má plynulý přísun cukru a energie, takže může rychleji růst. A tahle symbióza na holosečných plochách hodně omezená.

Protože odtamtud zmizeli půdní živočichové?

Tak trochu. Ale hlavně proto, že byla narušena a částečně odstraněna organická vrstva půdy. Valná většina půdních organismů jsou heterotrofové. To znamená, že pro svou obživu potřebují organickou hmotu a ta je hlavně v povrchových vrstvách, které se těžbou poškodí. V této vrstvě si také většina organismů vytváří svou životní niku, prostor, ve kterém žije a který je pro danou skupinu typický.

Velký živočich (makrofauna) si dokáže prokousat cestičky a dokáže se pohybovat do vzdálenosti metrů. Jeho životní nika je rozhodně větší než nika mezofauny, například roztoče. Ten si svůj prostor nevykouše. Je odkázaný na cestičky, které mu už předtím někdo vytvořil, třeba kořínek rostliny. Jeho životní prostor je řádově centimetry. Když se chce dostat někam dál, musí nasednout na záda nějakého většího živočicha nebo je odnesen prachem půdy, erozí.

Ještě hůř je na tom mikrofauna. Mezofauna je ještě schopná projít někde, kde není vodní film. Pohybuje se v pórech naplněných vzduchem, které v půdě jsou. Kdežto mikrofauna už je svým pohybem závislá na vodě. Aby se mohla pohybovat, potřebuje vodu.

Jak dlouho půdní živočichové žijí?

To závisí podobně jako jejich nika na velikosti. Žížala dokáže žít sezónu, obrovské žížaly žijí i několik let. Mezofauna má třeba dvě generace během vegetační sezóny. A u mikrofauny, to jsou řádově dny, u mikroflóry, řádově hodiny.

S tím souvisí i jejich obměna a rychlost obnovy. Mikroflóra, když jí vytvoříte vhodné podmínky, je schopna se obnovit relativně rychle, to platí především o bakteriích. Kdežto na to, aby se vrátila makrofauna, je potřeba delší období.

Jaká půda dokáže vstřebat nejvíce uhlíku?

My bychom se spíše měli ptát, jaký typ ekosystému je schopný vázat největší množství uhlíku. Půda je pouze jeho nedílná součást. Další částí jsou rostliny, které oxid uhličitý spotřebovávají z atmosféry a ukládají do biomasy, ale také dýchají jako všechny živé bytosti. Biomasa rostlin je po odumření potravou pro půdní organismy, které část zabudují do organických látek, hlavně biomasy, a část vydýchají a my mluvíme o dýchání půdy. Dýcháním půdy a rostlin se oxid uhličitý vrací zpět do atmosféry, koloběh uhlíku se uzavírá. Proto, aby se v ekosystému uhlík ukládal, je potřeba, aby dýchání půdy a rostlin bylo nižší než příjem oxidu uhličitého porostem. Pak se bude uhlík ukládat v živé a mrtvé biomase rostlin a v půdě. V zemědělských ekosystémech se víc uhlíku uvolní, než se spotřebuje, naopak v mokřadech se uhlík váže. Lesní ekosystémy, pokud jsou zdravé, víc uhlíku váží, než ho uvolňují. Proto také politika EU byla zvyšovat plochu lesů, aby se zvýšila tzv. sekvestrace, vázaní uhlíku.

Takže o vázání uhlíku v půdě se nejde bavit?

Ale jde, ale nesmíme zapomínat, že v půdě se odehrává pouze část koloběhu uhlíku. Kdybych z ekosystému vysekla jenom půdu, pak schopnost půdy vázat uhlík souvisí s tím, jaké jsou její vlastnosti, jaká a kolik organické hmoty do ní vstupuje, jaké je společenstvo půdních organismů a jak efektivně je schopno zkonzumovanou potravu zabudovat do organických látek. Zjednodušeně řečeno, čím vyváženější potravu a vyrovnanější podmínky prostředí organismy mají, tím více organických látek v půdě zůstane. Schopnost půdy vázat uhlík závisí i na tom, jak je stabilní půdní organická hmota a jak jsou půdy hluboké.

Když bych v zemědělských půdách chtěla zvýšit sekvestraci uhlíku, omezila bych narušování půdního povrchu a dbala bych na střídání plodin, které zahrnuje ozdravné hlubokokořenící rostliny, třeba vojtěšku a jetel, pěstovala meziplodiny, abych omezila období, kdy je pole bez vegetace. Nebo bych nechala několik let trvalý travní porost, který zapraví do půdy mnohem víc uhlíku než například obilí. Kukuřici bych zařazovala jen tam, kde nehrozí eroze půdy. Omezila bych používání pesticidů, minerální hnojiva částečně nahradila organickým hnojením. Zemědělství bych vlastně posunula od intenzivního směrem k udržitelnému. To je ale bohapustá teorie – v podmínkách současné zemědělské politiky bych zřejmě brzy zkrachovala.

U lesů bych se snažila, aby byly co nejzdravější – takže nahradila bych stejnověké smrkové monokultury smíšenými věkově rozrůzněnými lesy.

Jsou na tom lépe v zemích okolo nás? Nebo stejně?

To si netroufám ohodnotit, protože o nich nemám údaje, ale intenzifikace zemědělství v 70. letech u nich probíhala podobně jako u nás. A role půdní organické hmoty i půdních organismů se podceňovala, protože chyběly současné znalosti. Takže bych řekla, že zemědělství půdy vykořisťovalo všude. Velký rozdíl je, že v okolních státech už akceptovali více než u nás důležitost zachování a obnovy kvality půd a směřují k udržitelnému způsobu hospodaření a jsou na to namířené i dotace. Stačí se na mapě podívat na rozdíl mezi Českem a Rakouskem. Na velikost polí, diverzitu plodin, existenci remízků, které jsou zdrojem různorodosti půdních organismů. To jsou v podstatě jakési ekotony, přechodné zóny, kde se udržuje diverzita a organismy se z nich mohou šířit do okolí. Ostatně, takto se oživují výsypky. Doveze se valník půdy, někam se vysype a vznikne ohnisko aktivity, odkud se organismy pomalu šíří. Nesmíme si ale myslet, že u nás nic nefunguje, zatímco na západ od naší hranice je vše idylické. Všechny země svádí boj mezi maximalizací zisku a udržitelností kvality půd.

Můžeme půdu vytvořit? Kdybych smíchala minerální prach s vodou a kompost, vytvořila bych tak půdu?

Určitě, ale její kvalita se bude v prvních letech měnit, než se dostane do ustáleného stavu charakteristického pro dané podmínky prostředí. Zřejmě by z vaší umělé půdy ubývala organická hmota a nějakou dobu by trvalo, než by se vytvořil stabilní komplex tvořený propojením minerálních částic s organickou hmotou, stabilní agregáty, a než by se vytvořilo stabilnější společenstvo půdních organismů. A umíte si představit, jak by to bylo drahé? K tomu byste potřebovala hodně kompostu. To si můžeme dovolit jako zahrádkáři na své zahrádce nebo při revitalizacích menších území.

Jeden z mých kolegů dlouhodobě studuje rozvoj půd na výsypkách. Pokud substrát, který zbyl po dolování, zarostl stromy a další vegetací, během 25 až 30 let se vytvořila tenká vrstva půdy. Tato půda sice ještě není stabilní a je náchylná k degradaci. Je to taková půda na půl cesty, která se musí víc stabilizovat, aby mohla sloužit. Člověk by jí nemohl hned využít na intenzivní hospodaření.

A také musíte mít na paměti, že vaše umělá půda bude ovlivněna podložím, na které ji položíte. Dobrou ilustrací je případ, který se kdysi stal na výsypce na Sokolovsku. Bylo na ní navezeno třicet centimetrů velice úrodné ornice. Ze začátku to bylo fantastické, ale po pár letech začala vegetace chřadnout a nic nerostlo. Ukázalo se, že nikdo neudělal analýzu substrátu na výsypce, ve kterém byly toxické látky. A půda s podložím komunikuje pomocí vody. Voda teče dolů, a když půda vysychá, zase putuje nahoru. A pokud má v sobě podloží rozpuštěné toxické látky, tak putují nahoru a půdu znehodnotí. To může být i případ pesticidů, které se nerozkládají a ukládají se v podloží. A když na to dáte svou pracně vyrobenou půdu, může se znehodnotit během relativně krátké doby.

Takže půdu můžeme vytvořit, ale je to otázka desetiletí a je to tak trochu alchymie. Myslím, že mnohem jednodušší a prozíravější je půdu chránit a snažit se zachovat její úrodnost a kvalitu.

Zdeňka Kováříková

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2720200