PRAHA (Ekolist) - Mongolsko je obrovská země, s rozlohou 1,5 milionu kilometrů čtverečních je 18. největší na světě. Země stepí, pouští a pro někoho možná trochu překvapivě i lesů. A to lesů, které trápí problém, kvůli kterému tamní lesy poblíž lidských sídel, kde se pase, nezmlazují a který v českých zemích vyřešila Marie Terezie zákazem lesní pastvy. O lesnické rozvojové pomoci v Mongolsku jsme si povídali s lesníkem Richardem Slabým, který až do své penze působil v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (ÚHÚL).

Mongolsko si člověk představí jako zemi nedozírných pustin, stepí a pouště. Ne jako místo, kde rostou lesy. Opravdu tam stromy mají?

I já jsem měl prakticky celý život představu, že Mongolsko jsou jen stepi a poušť Gobi, a v ní tak maximálně nějaké keře. V Gobi opravdu keře jsou. Jde o saxauly, které jsou pro prostředí Gobi a život v ní velmi důležité, ale o les v našem pojetí nejde, i když saxauly pokrývají přes 3 miliony hektarů rozlohy Gobi.

Lesů skutečných ale mají v Mongolsku dost.

Zhruba přibližně kolik – a jakých vlastně?

Podle nejnovějších údajů národní inventarizace lesů, která proběhla s pomocí mezinárodních organizací v letech 2014 – 2017, je v Mongolsku 11,3 milionu hektarů boreálního lesa. Jde o severské lesy, které také známe pod názvem „tajga“. Ta se vyskytuje pouze na severní polokouli, a je vázána na délku vegetačního období, která se pohybuje mezi 1 - 4 měsíci.

Mongolské boreální lesy tedy mají rozlohu asi 1,5x Česka. Kdo se tam o ně stará?

Veškerá lesní půda v Mongolsku byla do nedávna státní. Na lesy dohlíží stát prostřednictvím místních lesních úřadů. Hospodaření je svěřováno lesním podnikům, které smějí těžit úřadem vyznačené porosty, nebo koncesním skupinám, které smějí zpracovávat jen mrtvé dřevo.

Pokud se lesní podniky budou starat o lesy dobře, časem pronajatou půdu mohou získat do svého vlastnictví. Vzhledem k obrovským vzdálenostem a chybějící infrastruktuře jde zejména o oblasti kolem řídkého osídlení.

Zhruba 31 % lesů se nachází v chráněných územích, kde se lesnicky vůbec nehospodaří.

U nás má lesnické hospodaření dlouhou tradici, školu. Znají to i v Mongolsku?

Mongolské lesnictví rozhodně nemá takovou tradici jako má naše, středoevropské.

V minulosti, pokud někdo v Mongolsku žil v blízkosti lesů, pak si bral, co chtěl. Do lesa se zpět nic neinvestovalo. Za ruské nadvlády ve dvacátém století byly v Mongolsku zpracovávány lesní hospodářské plány obdobné těm ruským, a vznikaly pilařské provozy. Většina dřeva šla do Ruska.

Umělá obnova lesa prakticky neexistovala a vše se nechávalo na přírodních procesech. Z lesů tehdy mizela zejména vysoce ceněná borovice sibiřská a kvalitní porosty modřínu. Některé, dnes nedotčené oblasti, se dochovaly jen díky jejich nedostupnosti a obrovským vzdálenostem.

Jaký mají současní a průměrní obyvatelé Mongolska vztah ke svým lesům?

Toto je pro mne velmi těžké popsat.

Jsou stále ještě těmi hrdými potomky Čingischána, pastevečtí nomády žijícími v úctě k přírodě?

Pastevci z venkova myslí hlavně na to, jak dnes uživit svá stáda a nemají moc informací o tom, že když znemožní obnovu lesa, nebudou v budoucnu mít pastvu.

Na druhou stranu mládež vyrůstající ve městech už o životě svých rodičů, respektive spíše prarodičů, moc neví. A městské obyvatelstvo dnes jezdí do venkovského prostředí díky levným terénním ojetinám za rekreací a začíná jim „vadit“, že lesy už nejsou „krásné“.

Nejsou krásné? Jak tedy vypadají? Dá se třeba říct, jakému stavu, historické předloze, by odpovídaly u nás?

Dnešní podoba lesů v některých částech severního Mongolska ve mně opravdu evokovala představu, že takto asi vypadaly středoevropské lesy za doby Marie Terezie, a že to postupně vedlo k nařízením, že se v lesích nesmí pást dobytek, že se nesmí odvážet lesní hrabanka, že pokud vlastník lesa stromy vytěží, musí plochu obnovit… V Mongolsku jsou ale samozřejmě i krásné lesy.

Setkali jsme se mnohými lidmi, kteří nám říkali, že lesy milují, ale klidně v nich pásli svá tisícihlavá stáda. O výše popsaných problémech se stárnoucími porosty bez obnovy neměli ani tušení. Obávám se, že každodenní problémy se zajištěním pastvy odsunou budoucí problémy do pozadí…

Takže v Mongolsku probíhá konflikt mezi obnovou lesů a pastevectvím?

Počet lidí žijících ve venkovském prostředí klesá, počet chovaných zvířat naopak rapidně stoupá. V dobách socialismu bylo chováno něco kolem 13 milionů zvířat, dnes jich je údajně přes 60 milionů.

A protože tradiční oblasti pastevectví, stepi, už dnes neuživí tolik zvířat, stěhují se lidé do míst, kde jsou lesy. Tam je vždy více vody, a tím také více pastvy.

Jenže při pravidelné pastvě se les neobnovuje a časem, až staré stromy dožijí, nebudou mít následovníky. Plocha lesa se zmenší.

Pastva v lese byla u nás zakázána už za doby Marie Terezie. V Mongolsku je sice také zakázána, ale je pořád zcela běžná. Pokud se s tím nic neudělá, lesů tu bude nezvratně ubývat.

Je tak těžké začít dozírat na dodržování zákazu lesní pastvy?

Pastevectví je v Mongolsku pořád chápáno jako tradiční způsob života, byť naráží na limity lesní krajiny. Omezit pastevce je proto krajně nepopulární opatření, nikomu se do jeho prosazování v praxi nechce.

Naopak, ceněni a vyznamenáváni jsou pastevci, kteří chovají co největší stáda.

Lesy jsou tam tedy opomíjeným ekosystémem?

Ne zcela.

O lesích a jejich významu se stále více mluví. Současný prezident, Khurelsukh Ukhnaa, vyhlásil akci výsadby 1 miliardy stromů do roku 2030. Jde jistě o populistické prohlášení, ale směřující správným směrem. Každý člověk v Mongolsku dnes díky tomu ví, že stromy a lesy jsou důležité.

Jak se za takové situace do Mongolska dostali právě experti z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů?

Zní to jako pohádka, ale údajně se to stalo nějak takhle: V Darkhanu, druhém největším městě Mongolska, někdy kolem roku 2010 plánovali na univerzitě otevřít obor lesnictví. Při pohledu z okna si tamní pan ředitel – u nás by to byl rektor – řekl, že když tam Čechoslováci v 60. letech postavili perfektní cementárnu, tak by mohli být i dobrými lesníky. A oslovil v Mongolsku působí českou organizaci Člověk v tísni.

Zkušenosti z krátkého působení dvou českých lesnických expertů nakonec vedly k žádosti mongolské strany o rozsáhlejší projekt zahraniční rozvojové spolupráce. A jelikož žádost směřovala do oblasti, kterou v ČR zajišťuje výhradně Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, doporučilo Ministerstvo zemědělství České rozvojové agentuře k realizaci projektu právě tento ústav.

Jaké jsou aktuálně ty největší problémy mongolských lesů? Jen nadměrná pastva? Co třeba tající permafrost?

Mizející permafrost je jistě problémem, který ukazuje na změnu klimatu a tím následně na ohrožení stávajících ekosystémů. Touto problematikou se v Mongolsku mnoho let zabývají vědci z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně, kteří potvrdili tání permafrostu jako významný faktor způsobující odumírání lesa.

V oblasti, kde jsme působili, jsou na první pohled ale viditelné zejména škody na lesích způsobené dlouhodobou nadměrnou těžbou dřeva, lesními škůdci, požáry a pastvou.

Konkrétně v našem údolí za Sharingolem by bylo pastvy ještě dost, ale mnoho hektarů tu zničili zlatokopové. Ovce, krávy a kozy se pasou na loukách, ale i v lesích, kde ničí malé stromky.

Když si vezmu jen název vašeho projektu – Rozvoj lesů a genofondu místních ekotypů lesních dřevin v Mongolsku – nabudu snadno dojmu, že se tamní lesy nerozvíjejí, a nějakým způsobem je tam ochuzen místní genofond.

Dá se prakticky říci, že mongolské lesy starší než 50 – 60 let jsou původní. Náš projekt se snažil o to, aby se do umělé obnovy, tedy do zalesňování, nedostalo osivo nebo sazenice z dovozu, kde je neznámý původ, nebo osivo nekvalitní.

V ČR a celé EU platí poměrně přísná pravidla pro přenos osiva a prodej sazenic. Mongolské straně jsme tedy předali praktické zkušenosti z uznávání vhodných stromů a porostů pro sběr osiva, založením dvou lesních školek na obalované sazenice a založením prvního semenného sadu modřínu i know-how v oblasti získávání kvalitních sazenic nejkvalitnějšího osiva v blízké budoucnosti. Vše bylo zaměřeno výhradně na ekotypy místních dřevin.

Jak moc se liší know-how vašich mongolských kolegů?

Začnu krátkou, ale výstižnou příhodou. Nastávající „lesní inženýr“ míchal ve školce mykorhizu, kterou jsme přivezli z ČR, a chtěli díky ní zajistit větší ujímavost sazenic. Na otázku, zda ví, co je to mykorhiza, odpověděl, že ne. Víš, mykorhiza je určitá forma symbiózy mezi dřevinou a houbami. Víš, co to je symbióza? Nevěděl.

Úroveň studentů a absolventů je různá. Různá je i úroveň jednotlivých univerzit.

Vnímají třeba některé souvislosti odlišně, než vy? Třeba například to, že by se přírodní vlivy formující les – požáry – neměly omezit?

Oheň je v mongolských lesích na jednu stranu chápán, tak jako v boreálních lesích obecně, jako přirozená etapa jejich obnovy.

Na druhou stranu poblíž obydlených oblastí je velkým strašákem.

Oheň tu vzniká přirozeně, například při bouřkách. S dostupností divočiny terénními auty ale stoupá i počet požárů způsobených lidmi.

Osobně jsem se ale nesetkal s názorem, že oheň je „blahem“ pro obnovu lesa.

Proč jste vlastně pro realizaci projektu zvolili ten koncept „aktivních, kteří to naučí ty ostatní“?

Koncept „pomoz aktivním, oni pomohou dalším“ je naprosto logický. Jeden můj kamarád, mimochodem úspěšný podnikatel, mi vyprávěl, jak si po dálkovém studiu rozvojové pomoci „dopřál“ cestu do Afriky, kam vezli šicí stroje.

Když přijeli do velmi chudé vesnice a jeho dvě kolegyně chtěly rozdávat stroje těm nejchudším ženám, snažil se jim vysvětlit, že musí naopak najít ty „nejbohatší“ a dát dovezené stroje jim. Jsou totiž předpokladem, že stroje neskončí za pár dní někde v koutě. Ženy, které již něco dokázaly, k sobě přitáhnou další a vesnice se začne pomalu zvedat z chudoby.

Podobně jsme na základě doporučení expertů vyslaných v rámci aktivit Člověka v tísni postupovali i my. Kromě aktivit zaměřených na státní organizaci, Lesnické, výzkumné a rozvojové centrum a univerzitu v Darkhanu, jsme spolupráci spojili s družstvem Domogt Sharingol, které již mělo v oblasti lesnictví mnohá ocenění a patří mezi nejlepší místní lesní podniky. Za našeho působení tam na praxi jezdili učňové ze Suchbátaru a studenti z univerzity v Darkhanu.

Tím, že pomůžete Mongolsku vychovat vlastní lesnické experty, jim vlastně pomůžete víc, než kdybyste ve věci lesů vytrvale intervenovali sami?

Během trvání našeho čtyřletého projektu jsme viděli několik dalších mezinárodních aktivit. Většinou skončily s koncem financování.

Jeden příklad za všechny: v rozsáhlé oblasti dříve zdevastované těžbou dřeva byla založena z jihokorejských prostředků lesní školka pro pěstování obalovaných sazenic. Podobnou jsme založili v lesích za Sharingolem a na univerzitě v Darkhanu i my. Rozdíl mezi školkou produkující prostokořenné sazenice a sazenice obalované je to, že v té první se pěstují sazenice na záhonech, které se před výsadbou vyryjí. Ve školce na obalované sazenice se pěstují stromky v kontejnerech a vysazují se do lesa s balem, čímž nezažívají při výsadbě tak velký šok.

Základem korejské školky byl ale hotový substrát z Kanady. Ve chvíli, kdy skončilo financování projektu, skončila prakticky i produkce školky.

Naší strategií bylo naučit pracovníky našich školek vyrábět si substrát vlastní. Což se podařilo a po skončení projektu produkce školky dál pokračuje.

Jakou máte zpětnou vazbu o rozvojových aktivitách, které jste podpořili? Vypadá to, že by spolupráce mohla pokračovat?

Z Lesnického, výzkumného a rozvojového centra žádné zprávy nemám, stejně tak z univerzity v Darkhanu. Víme ale, že školka, kterou jsme tam vybudovali, je zapojena do výsadby 1 miliardy stromů.

S družstvem Domogt Sharingol jsme ve stálém kontaktu. Do družstva majetkově vstoupil jeden z nejbohatších lidí v zemi. Za nás školení a workshopy probíhaly v prázdném foliáku, dnes u školky stojí další dřevostavba, která slouží jako přednáškový sál.

Slavnostní jurta byla přestěhována a na jejím místě je heliport, jelikož se družstvo rozhodl navštívit prezident Khurelsukh Ukhnaa. Školka funguje a v pronajatých 3 000 ha okolních lesů probíhá těžba podle lesního hospodářského plánu, který byl během našeho projektu zpracován.

Co bude dál?

Jelikož v minulosti byly na pozemcích kde hospodaří družstvo Domogt Sharingol vytěženy prakticky všechny dospělé borovice, jedinou možností, jak v těžbě udržitelným způsobem pokračovat, je zaměřit se na břízu a snažit se o obnovu borových porostů. Bříza ale nemá příliš velké uplatnění. Jednou z mála možností je výroba dřevěného uhlí.

Z podnětu německé rozvojové agentury Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit (GIZ) proběhla v době našeho projektu dvě školení. Kromě prodeje klasického dřevěného uhlí vhodného na grilování, z „mouru“, který je vždy součástí produktu v procesu pálení dřevěného uhlí dnes v družstvu vyrábějí speciální mýdla. Pracovníci družstva se chopili příležitosti a projekt jim změnil život.

Od konce našeho projektu už uběhlo několik let, které vyplnily kromě návazného vzdělávacího projektu ČRA, související projekty kolegů z Mendelovy univerzity v Brně zaměřené především na vzdělávání vysokoškolských studentů orientovaných lesnickými směry. Během těchto projektů byl Domogt Sharingol využíván jako školící centrum. Na základě výsledků těchto projektů „české lesnické školy“, aktivnímu přístupu našeho velvyslanectví a výborné spolupráci s GIZ byly iniciovány záměry nových projektů. V loňském roce Evropská unie schválila zemědělsko-lesnický projekt „STREAM“ s rozpočtem cca 5 milionů eur. Realizátorem lesnické části projektu je GIZ, se kterým spolupracuje konsorcium 11 univerzit pod vedením Mendelovy univerzity v Brně. I pro tento projekt je Domogt Sharingol školícím centrem, protože záměrem projektu je mimo jiné ukázat místním uživatelům lesa příklady dobré lesnické praxe. Všichni věříme, že tyto větší projekty na národní úrovni pomohou nastavit směřování mongolského lesnictví správným směrem.

A ještě maličkost – to, že jste předali nějaké zkušenosti a poznatky mongolským lesníkům, mohlo být pro ně jistě podnětné. Ale přineslo to, naopak, něco i vám? Nějakou obohacující zkušenost, zážitek?

Každý rozvojový projekt přinese mnoho pro obě strany. Velmi mne překvapilo pracovní nasazení pracovníků družstva, když postupně poznali, že práce na projektu má smysl a to ještě neviděli žádné výsledky.

V Mongolsku se po společenských změnách v devadesátých letech velice zásadně obnovil vztah k duchovnímu a náboženskému životu. Osobně mne velice oslovilo, když jsem slyšel, že když se Čína ohradila proti návštěvě tibetského duchovního vůdce Dalajlamy, Mongolsko mocnému sousedovi odpovědělo, že si bude zvát, koho bude chtít... Jaký to kontrast oproti známému servilnímu dopisu čtyř našich čelních představitelů po setkání Dalajlamy s tehdejším ministrem kultury Danielem Hermanem.

Blíže o projektu Rozvoj lesů a genofondu místních ekotypů lesních dřevin v Mongolsku najdete na stránce: forest4mongolia. Nejlépe si čtenář udělá obrázek z videí, která jsou v sekci „Aktuality“.

Radomír Dohnal

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2810632