PRAHA (Ekolist) - Téměř každý se dokáže ztotožnit s myšlenkou, že přírodu je potřeba chránit. Ukazuje se však, že přírodu nestačí chránit, ale je nutné ji už i obnovovat. Na tom se shodly členské státy Evropské unie a připravily návrh nařízení o obnově přírody (EU Nature Restoration Law). O tom, jak by to mělo vypadat, na jaké těžkosti u nás obnova přírody může narazit a jak si příroda může pomoci sama, jsme si povídali s Evou Volfovou, náměstkyní ministra životního prostředí.

Po ochraně přírody se teď začíná mluvit o obnově přírody. Jaký je v tom rozdíl?

Rozdíl je hlavně v přijetí faktu, že příroda je natolik poničená, že už přestává poskytovat v dostatečné míře ekosystémové služby, není schopná efektivně reagovat na změnu klimatu, zmírňovat ji a přizpůsobovat se jí. Snášet tlaky na ni působící, alespoň ne bez pomoci.

Potřebujeme krajinu podpořit, aby tyto a další věci zvládala lépe. Nature Restoration Law je návrh evropského nařízení, které říká, že přírodu v krajině potřebujeme obnovovat.

Ochrana přírody na to upozorňovala už delší dobu. Když se péče o přírodu zredukuje na to, že někde vymezíme poměrně malou rezervaci, kde nám zbylo několik posledních orchidejí nebo motýlů, má zbytek společnosti pocit, že to stačí. A s nadsázkou, že všude jinde se může příroda ničit. A to je zrádné.

V čem?

Viděli jsme, že mizí běžné druhy ptáků, motýlů. Biodiverzita se nedá „zachránit“ jen v národních parcích a rezervacích. Tam sice mohou některé druhy prosperovat, ale celkově nám přírodní rozmanitost dál ubývá. Prožíváme šesté vymírání druhů, je to v souvislosti s lidskou činností.

Zároveň se v poslední dekádě začaly častěji projevovat problémy spojené se změnou klimatu, hlavně se suchem. Například lidem začaly vysychat studny. Je to důsledek toho, jak se po dlouhá desetiletí voda odváděla z krajiny.

My jsme si krajinu přeměnili ve step, aby se v ní dařilo pšenici a smrku, a teď nám to dělá potíže.

Nařízení o obnově přírody se zaměřuje především na obnovu biotopů, revitalizaci řek, obnovu v zemědělské krajině, v lesích a v městském prostředí a na podporu opylovačů.

Takže obnova přírody se týká běžné krajiny, to znamená většího území, než na které se zaměřuje ochrana přírody? Dá se říct, že se to týká veškerého evropského území?

Dá se to tak říct.

Někdy se to interpretuje tak, že se nařízení bude uplatňovat na běžnou krajinu a chráněných území se nebude týkat. Ale i v národních parcích, chráněných krajinných oblastech i přírodních rezervacích potřebujeme posílit péči o předměty ochrany Natura 2000 nebo revitalizovat řeky.

Stejně tak má nařízení za cíl doplnit a posílit kromě směrnice o stanovištích i rámcovou směrnici o vodách, která u nás dosud není dostatečně implementována.

Nařízení o obnově přírody také zpřesní cíle pro společnou zemědělskou politiku, přinejmenším pro další strategické období. Silná vazba je i s adaptační strategií. Má se zlepšit konektivita a stav vodních toků. Cílem je obnovit v Evropě 25 000 km volně proudících řek.

A kolik kilometrů volně proudících řek máme teď?

Z celkových asi 100 tisíc kilometrů vodních toků je 22 tisíc přirozených, respektive neupravených toků. V minulosti bylo revitalizováno přibližně 400 km.

My jsme na evropskou legislativu k obnově přírody v Česku dobře připraveni, protože máme například kvalitně vymezené lokality Natura 2000. Ale zrovna k otázce obnovy říčních ekosystémů bude velká diskuze především s ministerstvem zemědělství.

Jak to?

Velký problém je, že kompetence ohledně vody je rozdělená mezi ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství, a spolupráce je složitá.

Uměla bych si představit i lepší práci podniků povodí, aby se lépe staraly o toky a celá povodí.

V nařízení se zmiňuje, že se z vodních toků budou odstraňovat bariéry. Jak si to mám představit? Budou se rušit jezy?

Ano, měly by se rušit některé jezy, a to po důkladném vyhodnocení jejich funkcí. Některé už nejsou funkční, nikdo je nevyužívá, není na nich vodní elektrárna. Takové jezy by se měly dát zrušit.

Každý členský stát má mít určitou míru volnosti ve výběru toho, které bariéry k odstranění navrhne. Inventarizace překážek na toku už existuje.

V Česku je to sice nepředstavitelné, ale jinde ve světě už se to děje. Veřejnost vnímá a oceňuje hodnotu funkční říční nivy. Je to ideální prostor pro retenci vody. Voda totiž není jenom v korytě, ale je i v jeho okolí, funguje tu systém říční krajiny.

Na čem si můžu obnovu přírody v Česku představit?

Například Plzeňský kraj koupil území o 70 hektarech, kde se vyskytovali bobři a které bylo kvůli nim zaplavené, což působilo problémy. Ale z pohledu přírody se území vyvíjelo dobrým směrem. Dnes se území říká Janovský mokřad a je vyhlášen jako přírodní rezervace. Pase se tu pratur a exmoorští poníci.

Tento typ obnovy dělá i společnost Česká krajina v Milovicích. Jak se býložravci rozmnožují, rozšiřují se na další a další oblasti. Další příklad jsou ptačí parky, v některých se také pasou zubři a koně.

Hlavní město Praha je příkladem, kde se dělají revitalizace zatrubněných nebo jinak tvrdě upravených toků. Otevírají se a vrací se zpět na povrch, například v parku Lítožnice na Rokytce.

Další pěkný příklad jsou projekty LIFE na ochranu přírody, kde probíhá obnova například lučních společenstev v Českém středohoří, kam se vrací pastva ovcí.

Velký projekt je Life for Mires na Šumavě, kde dochází k obnově dříve odvodněných rašelinišť. Kromě rašelinišť se na Šumavě obnovují prameniště a revitalizují toky.

Nejlepší praxe, jak se k obnově toků přistupovat, je od pramene dolů. V první řadě se stabilizuje prameniště, dříve podkopnuté buldozerem, čímž se narušily hydrogeologické struktury.

Když chceme vodní režim opravit, tak musíme začít u pramenišť. Vodu chceme zadržovat hlavně pod zemí.

Zkreslená laická představa je, že potřebujeme co nejvíce nádrží, rybníků, tůní. Ve skutečnosti pomohou spíše zavodněná prameniště, mokřady, funkční říční nivy nebo zasakovací pásy a drobné prvky členící zemědělskou krajinu.

Takže pro lepší hospodaření s vodou v krajině budeme na základě evropského nařízení obnovovat prameniště, mokřady, revitalizovat toky a třeba rušit nevyužívané jezy a odstraňovat další překážky na tocích.

Potřebujeme napravovat škody, třeba rušit meliorace. Také by se měla mnohem více využívat spontánní renaturace. Když se tok dostane do přirozenějšího tvaru, měli bychom ho tak nechat.

Dalším příkladem spontánní síly přírody je činnost bobra v obnově krajiny. Jemnou prací bobrů vznikají skvělé revitalizace. Když to porovnáme s nákladnou projekční prací a technickou revitalizací pomocí bagrů a buldozerů, bobr vyhrává jak v kvalitě, tak v ceně. Měl by vyhrát všechna výběrová řízení.

Dalším příkladem, kdy příroda pracuje zadarmo, je přirozená obnova v lesích. Ta se bohužel také stále využívá příliš málo.

Ale obnova přírody se má týkat i lesů. Jaké změny přináší tam?

V lese se má sledovat stojící mrtvé dřevo, ležící mrtvé dřevo, podíl různověkých lesů, konektivita lesa, index lesních druhů ptáků a obsah organického uhlíku. To jsou všechno indikátory dané monitoringem naturových stanovišť a ukazující na míru přirozenosti lesa.

Máme u nás nějaký takový les, který by obstál?

Ano. Máme řadu evropsky významných lokalit s přirozenými lesy, třeba bučiny v Krušných horách nebo na Šumavě. Nebo třeba Křivoklátsko je hezký listnatý les, se zastoupením více lesních vegetačních stupňů s říčním kaňonem.

A máme nějaké takové lesy, které zatím nejsou chráněné?

Občas ano, ale velká část těch pěkných lesů už chráněná je, alespoň jako přírodní rezervace, evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Na Plzeňsku jsou to třeba Švihovské hvozdy nebo dubohabřina Zábělá.

A jinak všechny naše lesy jsou ze zákona významným krajinným prvkem.

Mělo by se podle nařízení o obnově přírody změnit hospodaření v lesích, které zatím nejsou pod žádnou formou ochrany?

Určitě, takhle to je myšleno. České lesnictví je ale poměrně dost konzervativní. To, jak se o les má šetrně pečovat, se ví. Nehospodařit pasečně, což už je dnes v některých státech zakázáno zákonem. Mělo by se upustit od výsadby smrků, protože u nás to není v nízkých nadmořských výškách udržitelné, to je dnes už zjevné.

V některých dobře fungujících lesních závodech, například Klokočná nebo Lesní závod Křtiny, jsou osvícení lesníci a přírodě blízce už hospodaří, přestože se jedná o hospodářský les.

Plzeňský kraj má dohodu s plzeňským biskupstvím, které se zavázalo o své lesy starat přírodě bližšími způsoby. O státní lesy se stará podnik Lesy ČR, ten by měl jít v péči o lesy také příkladem, na základě zadání státu pečovat i o mimoprodukční funkce.

Může být překážkou pro prosazování nařízení o obnově přírody nový stavební zákon?

Pokud bude docházet k nějakým kolizím, mělo by se s nimi vypořádat územní plánování. Územní plány a další podobné dokumenty by měly mít jako závaznou část krajinný plán, který by uměl podchytit všechna tato témata společně. Pokud tohle není, je obtížné opatření ve větším realizovat.

Pro tvorbu funkční krajiny máme ale i jiné nástroje, například komplexní pozemkové úpravy nebo územní studii krajiny. Pomáhají nám přemýšlet o krajině celistvě. Našimi zásahy do krajiny se nemá řešit jen zadržení vody, ale i podpora biodiverzity.

Příkladem z praxe může být Plzeňský kraj, kde se nám podařilo navázat spolupráci se Státním pozemkovým úřadem, Povodím Vltavy, Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a Regionální rozvojovou agenturou. Vznikl projekt Zdravá krajina Plzeňského kraje, který je zaměřený na revitalizaci povodí čtvrtého řádu.

O něco napřed je Pardubický kraj, kde se ve větším chystají realizace. Kraje mohou být důležitým aktérem, a to nejen v adaptaci na klima.

Kdo zajistí, aby toto závazné nařízení bylo naplňováno?

Hlavní koordinační role bude na ministerstvu životního prostředí, ale je to zcela jistě mezirezortní téma. V zemědělství, lesnictví a vodách by silným partnerem mělo být ministerstvo zemědělství, a kromě toho bychom potřebovali prohloubit spolupráci s ministerstvem pro místní rozvoj.

Co se stane, když nesplníme závazné cíle v evropském nařízení?

Je to evropské nařízení, takže platí rovnou, nemusí se transponovat do českých zákonů. Když ho nebudeme plnit, hrozí například zastavení dotací.

Odpor zemědělců k nové Společné zemědělské politice byl velký. Proč by to zrovna u obnovy přírody mělo být jinak?

Dikce toho nařízení na obnovu přírody je, že to jsou sebezáchovné kroky a bez nich v krajině nepůjde dlouhodobě hospodařit. A to, že to nemůže vyřešit samotné MŽP, je zřejmé. I v jiných rezortech na koaliční úrovni je spousta lidí, kteří vnímají, jak je ochrana a obnova přírody důležitá.

Hodně se mluví o potravinové bezpečnosti. Ta závisí na kvalitě půdy, která je zde hodně poškozená. Také na opylovačích, kteří nám pomáhají. Nařízení o obnově přírody se zaměřuje i na jejich podporu, spolu s omezením používání pesticidů.

Na druhou stranu po požáru v Národním parku České Švýcarsko se najednou opět kritizuje ponechání kůrovcového dřeva v lese. V tomto ohledu ochrana přírody na své straně veřejnost úplně nemá. Nebo to vidíte jinak?

Letos je pro ochranu přírody těžká situace. Náš resort se nechal vtlačit do defenzivy, kdy odvracíme obvinění, že v národním parku hořelo kvůli špatně nastavené ochraně přírody.

Všichni víme, že dřevo leží i v lesích mimo národní park a že v takto krizových situacích, kdy se požár šíří půdou a korunami stromů, moc nesejde na tom, kolik mrtvého dřeva v lese je. Je stále potřeba vysvětlovat, že obnovené smíšené porosty hoří méně a že v tom spočívá řešení do budoucna, zbavit se smrkových a vejmutovkových monokultur.

Požár je jednorázová událost a příroda se z něj dobře zregeneruje, v podstatě je to impuls k obnově biotopu. Zároveň se s postupující změnou klimatu může dít, že požárů bude přibývat.

Aktuálně se zpracovává vědecká studie k průběhu požáru. Předpokládáme, že smíšený porost hoří mnohem méně než jehličnatý. Na základě pozorování v terénu to vypadá, že třeba v místech, kde byly uschlé stromy, hořelo méně, a že požár se nejvíc šířil korunami smrků.

Snažím se přinášet do našeho kontextu zkušenost ze zemí, kde hoří častěji a mají k požárům nastavený dlouhodobý přístup, a to jak k péči o biotopy, tak k hašení. Takže musíme dál trpělivě vysvětlovat a ukazovat, co příroda dělá a dát jí prostor problémy řešit.

Bude tedy spolu s nařízením o obnově přírody i nějaká kampaň, která bude vysvětlovat, co to je, kde se bude dělat a proč?

Ano. Už teď ukazujeme příklady obnovy krajiny. Uvědomme si ale, že nařízení musí být nejprve schváleno, což čekáme během roku 2023. Pak začne dvouleté období na přípravu Nature Restoration Plan neboli národního plánu obnovy přírody. Během té doby však můžeme realizovat dříve schválené strategie, například podporovat úsilí o adaptaci na změnu klimatu.

Takže Česko teprve vybere opatření, která může v obnově přírody udělat?

Každý stát bude hledat způsob, jakým nařízení naplňovat, protože podmínky se v každé zemi liší. Někde jsou i přírodní důvody, proč některé články půjdou obtížně naplnit. Zrovna my jsme takový střed, takže nemáme bariéry, proč by nám něco nemělo jít.

Naopak můžeme být lídry díky naší silné tradici ochrany přírody i díky dobrému zvládnutí Natury 2000 a skvělé datové bázi, která nám umožní docela dobře cílit tam, kde je to potřeba.

Obnova přírody se má týkat i měst. Co se bude dít tam?

Ve městech je hlavním parametrem korunový pokryv stromů. Členský stát musí zajistit, že nedojde k poklesu zeleně ve městech do roku 2030 ve srovnání s rokem 2021, naopak má dojít k nárůstu plošné rozlohy zeleně na národní úrovni nejméně o 3 % do roku 2040 a o 5 % do roku 2050.

To by mohlo změnit přístup k odstraňování vzrostlých stromů při rekonstrukci ulic?

Doufejme.

Zeleň je u měst jediný indikátor v nařízení. Souvisí to samozřejmě s adaptační strategií a modro-zelenou infrastrukturou, které se týkají zasakování vody a toho, aby voda a stromy ve městě pomáhaly udělat příjemnější prostředí.

Jaké překážky mohou tomuto nařízení přijít do cesty? Co může zabránit tomu, aby se naplňovalo?

Nařízení si vyžádaly samy členské státy a dále ho podporují. Celou věc ale komplikuje energetická a ekonomická krize. Přesto věříme, že se podaří nastavit funkční motivační nástroje, které pomohou vrátit krajině kondici.

Mojí nadějí je, že na téma klimatu a biodiverzity už reagují různé skupiny, i v byznysu, který je flexibilní a dynamický. Lidé z byznysu pak dokáží vyvíjet tlak na vládu nebo zavádět opatření na ochranu životního prostředí samostatně, podporovat nevládky a instituce ochrany přírody v péči o krajinu.

I stát sám o sobě má dost důvodů se tomuto tématu věnovat, je zakotvené v programovém prohlášení vlády, ale i ve spoustě dříve schválených koncepcí.

Nejsme bezbranní, každý může ze své pozice pro krajinu něco udělat. I malá opatření se počítají. My potřebujeme vytvořit velkou síť lidí, aby se nám podařilo nastartovat pozitivní trend. O to jsem se snažila na Plzeňském kraji.

Chce to mít lídra, který má vizi, co je potřeba udělat, a pospojuje úsilí dalších hráčů. To dneska chybí. Věda už řekla vše podstatné, nyní potřebujeme konečně dělat reálná řešení v krajině.

Zdeňka Kováříková

URL zprávy: https://ecomonitor.cz/zprava2.shtml?x=2837341