„Pastelkami se přeci maluje, tak proč to říká?“ prolétlo mi hlavou. Jenže pak jsem si vzpomněla na pastelky, které dostala před časem od babičky – byly krásné, lesklé, vypadaly mnohem lépe, než „obyčejné“ pastelky, dokonce voněly, ale nemalovaly. Tedy malovaly, ale jen trošku – slabě, takřka neviditelně, rozhodně s nimi žádné z mých dětí obrázek nenamalovalo. Ani jeden jediný!
Zdá se mi to, nebo je to skutečně tak, že v poslední době je spousta hraček jen jako. Skládačky, které nejdou složit, mrkací panny, které nemrkají, plastelína, ze které neuděláš ani hada. Děti si zvykají vysvětlovat pomocí přísudků nebo vedlejších vět to, co bychom dříve vysvětlovat nemusely: „Autíčko, ale aby jezdilo,“ nebo „plastelína, ale aby z ní šlo modelovat,“ nebo „mrkací panna, ale aby mrkala“.
Vlastně se nejedná jen o hračky. Sama obcházím obchody s požadavky vlastně stejně kuriózními. Například nedávno jsem sháněla mlýnek na mák, ale aby mlel (nakonec jsem ho koupila v bazaru – rok výroby 1910), nebo kapesní nůž, ale aby se nezlomil při krájení chleba (ke svému překvapení jsem zjistila, že cena kvalitu nezaručí – i drahý nůž se ukázal býti nefunkční). A kolik času strávím sháněním jídla, aby bylo k jídlu – tedy, aby nebylo (viditelně) plesnivé, zapařené či jinak znehodnocené (o výživné hodnotě a zdraví nemluvě).
Brodím se bytem a zakopávám o hračky a předměty s pochybnou hodnotou – různé dárky a „výhodné nákupy“, několikrát týdně je rovnám do poliček a přihrádek, aby je ostatní členové rodiny mohli v době, kdy přednáším na fakultě (a nemůžu na ně doma křičet: „Ukliď to po sobě!“) neomylně rozmetat po celém bytě (na moje: „Kdo to rozházel, ať to uklidí,“ zjišťuji, že na tyhle předměty nikdo ani nesáhl, takže mají asi ke všemu i tajemné samohybné schopnosti…).
Mnohokrát jsem se rozhodla je vyházet do kontejneru, ale patřím k typu lidí, kteří mají s vyhazováním problém (vychovávala mne babička, takže umím spíš dělat válečné zásoby, než vyhazovat). Každou věc mnohokrát obrátím v ruce („Opravdu ji nebudeme potřebovat?“, „Ani za rok?“ nebo „Nehodila by se Janě či Tereze?“), než ji dám do odpadkového koše. A odtud ji navíc často moje dcera, „malá výtvarnice“, vytáhne s úmyslem z ní vytvořit něco úplně jiného, něco, co se už vyhodit nesmí vůbec, protože to je její „úžasný výtvor“.
Takže zpět do poliček. Stala jsem se otrokem věcí, které si to nezaslouží, a zdá se, že nejsem schopná se z toho otroctví vymanit.
Od září 2007 je environmentální výchova na školách povinná. Je to úspěch, nebo ne? Nejdříve jsem si myslela, že ano a velký! Později jsem začala pochybovat. Jak to souvisí s pastelkami?
Zkoušela jsem nedávno jednu studentku – je to milá bytost, hodně akční, již učí na základní škole a zdá se, že ji to opravdu baví, a tak jsem jí vyšla vstříc a omluvila všechny její absence (vlastně jsem ji viděla na přednáškách a cvičeních jen jednou). V rozhovoru k zápočtu mi předvedla aktivity, které na škole pod jejím vedení (jako nejmladší v pedagogickém sboru byla jmenována koordinátorem EVVO) vzkvétají – spousta časově a finančně náročných projektů kolem odpadů a vody, videokamerou zdokumentovaná činnost dětí, vše na první pohled moc pěkné.
Nechci to rozebírat do detailu, ale již druhý pohled odhalil, že vše šlo jen po povrchu: pro zacházení s odpady bylo nejdůležitější, aby ani lísteček papíru nezapadl do směsného odpadu, ale zacházení s nebezpečnými odpady se neřešilo, pro zacházení s vodou bylo nejdůležitější, aby se utahovaly kohoutky mezi namydlením a oplachováním rukou, ale že se do kanalizace něco lít vůbec nemá se žáci nedozvěděli, poslech kousku environmentální výchově věnovaného videoklipu odhalil, že se žáci bavili více o sexu, než o problematice životního prostředí, a tak dál.
S pokrčením ramen a značně zklamaná jsem zápočet studentce zapsala a zadala jí test pro studenty „nebiology“ – je velmi jednoduchý, nastavený tak, aby ho všichni udělali.
Dokonce má osmiletá dcera, kterou jsem použila jako měřítko jednoduchosti, z něj získala 23 bodů, nejlepší studenti získali 48 bodů. Tato studentka vlastně nevěděla nic, bodů získala 10. Neznala Aldo Leopolda ani Alberta Schweitzera, o kterých jsem přednášela a o kterých se měla dočíst v povinné literatuře.
Nad jejím pojetím „ekologické stopy“ (jejími slovy zanechání informací v prostředí) nebo definicí „problému chemizace životního prostředí“ (chemizace životního prostředí je jejími slovy obnova životního prostředí například výsadbou dřevin tam, kde je špatné životní prostředí) by se člověk mohl docela dobře zasmát, … tedy kdyby… Jakmile jsem si představila všechny její žáky, úsměv mi rychle ztuhl na rtech.
Vzhledem k tomu, že je „ze zákona povinná“, realizuje se environmentální výchova na školách leckde „pro forma“ nebo česky „naoko“. V třídních knihách a v různých výkazech vypadá ledacos skvěle, ale je to opravdu skvělé? Nebo je to jen jako. Pravdou je, že environmentální výchovu často realizují (pod tlakem okolností) učitelé, kteří (většinou) nejsou dostatečně připraveni odborně a kteří (často) nejsou připraveni ani v oblasti osobnostní. Mnozí z nich totiž nevidí, že jim něco (například vzdělání) schází. Rozhodují, jednají, plánují bez pochybností a se sebevědomím, které jim často závidím.
Se vší úctou k práci zodpovědných a zdatných učitelek a učitelů, kteří se ze všech sil snaží o kvalitní environmentální výchovu, se domnívám, že na většině našich škol je to více o „předstírání realizace environmentální výchovy“, než o skutečné environmentální výchově.
Na některých školách je toto hraní zábavné a neškodné, částečně i přínosné (minimálně tak, že žáci stráví čas příjemně). Díky učitelům a učitelkám, kteří se i za nevyhovujících podmínek snaží vybudovat něco pozitivního! Na jiných školách je ovšem environmentální výchova nudná a (tudíž) škodlivá, demotivující, odpuzující.
Jinde je pojata nešťastně – je vystavena na negativních informacích a strašení budoucností. Žáci propadají úzkostem a propadají se do environmentálního žalu. Na řadě škol je environmentální výchova realizována pouze formálně (na papíře), takže by se dalo s trochou nadsázky hovořit o „hraní si na hraní na environmentální výchovu“.
Má „hraní si na environmentální výchovu“ smysl? Nehrozí nebezpečí, že se žákům informálně předá sdělení, že „hraní si na“ (nebo dokonce „hraní si na hraní“) stačí? Neodradí žáky nudná lekce environmentální výchovy s nudnou (a v této oblasti nevzdělanou a nezainteresovanou) učitelkou? Z rozhovorů uskutečněných s účastníky Sněmu dětí ČR v roce 2008 jednoznačně vyplývá, že ano. Žáci a studenti totiž ledacos prokouknou (ostatně – mají od raného dětství „pastelkový trénink“). Kolik je asi škol, na kterých se to dělá správně? Jak se poznají?
Jedna z účastnic Sněmu dětí se o své škole (mimochodem prý s titulem EKOŠKOLA) vyjádřila takto: „U nás ve škole se vloni otevřela ekologická učebna. V učebně je asi dvacet počítačů – firma, která se zabývá podporou ekologie, na tom vydělala. Stálo to hodně peněz. Jsou tam plakáty po stěnách a podobná výzdoba. Ale v té učebně se neučí ani jeden předmět jako je ekologie nebo ochrana přírody. Ačkoli máme tuhle ekologickou učebnu, nikdo snahu o ochranu přírody nepodporuje. Ředitel sice na příští rok vyhlásil „rok ekologie“, ale není to doopravdy. Stydím se za to.“
Má vůbec smysl masová, ze zákona povinná, environmentální výchova? Nebylo by vhodnější nejprve dostatečně vzdělat pedagogy a žáky těch dosud nevzdělaných z programu EVVO vynechat? Co udělá s dětskou duší to, že se bude setkávat s falší, s aktivitami „jen tak – pro forma“, když bude svědkem toho, jak se za peníze na EVVO budou kupovat další a další počítače?
Další účastnice Sněmu dětí ČR, studentka kvarty osmiletého gymnázia, to vidí stejně: „Jsem na jazykovém gymplu. Na ekologii se u nás nedbá, jen se o ní mluví.“
Přečtěte si také |
Jan Pluháček: Jak na stále rostoucí populace zvířat v zoo? Přírodní problém vyžaduje přírodní řešení
Environmentální výchova je do Rámcových vzdělávacích programů zařazena z důvodů politických – jako jedno ze souboru opatření přijatých Radou národů v Tbilisy v roce 1977 (sic!). Její éra pomalu končí. Revize Rámcových vzdělávacích programů nahrazuje průřezové téma Environmentální výchova tématem Udržitelnost a klima.
Ale ať se již průřezové téma bude nazývat jakkoli, je jisté, že skutečné pozitivní dopady na společnost nejsou možné, pokud realizace nemá a nebude mít ty správné kvality. Takže nezbývá než bojovat za environmentální výchovu, ale – aby malovala!
Kateřina Jančaříková