Z hlediska oněch velkých kopytníků, kteří obývají již jedenáct českých „rezervací“, se jedná o tři druhy, z nichž dva jsou domestikované a zpětně zdivočelé (kůň domácí Equus ferus plemeno exmoorský pony; skot domácí Bos taurus zpětně vyšlechtěný pratur) a jen jeden je původní divoký druh: zubr evropský (Bison bonasus). V případě zubra je jeho vypouštění zpět do přírody jednoznačně ochranářsky prospěšná záležitost. V případě zdivočelého skotu i koní se jedná o lidmi vyšlechtěná plemena divokých druhů, které již člověk bohužel vyhubil. To jejich použití nesnižuje, ale nemělo by se interpretovat jako záchrana divokého druhu.
Pro úplnost by bylo vhodné dodat, že s výjimkou losa (Alces alces) a jelena evropského (Cervus elaphus) žádný další původní evropský divoký velký kopytník se dnešních dnů nedožil, takže má-li se pracovat výhradně s evropskými zvířaty, pak jiná cesta není. Otázkou však je, zda-li se má opravdu pracovat pouze s původní evropskou faunou?
Dnešní Evropa představuje jeden z civilizačně nejvíce rozvinutých kontinentů. Zároveň se jedná o jeden z kontinentů, kde je ochraně přírody věnována velká pozornost. Ale také se jedná o kontinent, který se stává více a více zahleděný do sebe (a do Severní Ameriky) a problémy dalších částí světa přehlíží.
Navíc, co se týče biologické rozmanitosti, pak je evropský kontinent přirozeně jedním z nejchudších. Takže kdybychom si měli položit cynickou otázku typu: který jeden kontinent by mělo lidstvo zničit tak, aby to způsobilo biologické rozmanitosti na planetě co nejmenší škody? Odpověď by byla: udělejme to s Evropou.
Tlak na evropskou přírodu nesílí, naopak tato se více a více obnovuje a regeneruje. Evropská lidská populace pomaličku vymírá a bez migrace by už i viditelně klesala.
Na druhou stranu na ostatních kontinentech, kde velcí kopytníci přežili (zejména Asie a Afrika), je situace naprosto odlišná. Asie se dynamicky rozvíjí, města tam stále rostou, dopravní infrastruktura bují, a i když tam počet obyvatel bude za pár desítek let kulminovat, stále jich tam přibývá (a tím pádem sílí i tlak na přírodu).
Naprosto odlišná je situace v Africe. Tam se nyní odehrává největší lidská populační exploze, aglomerace živelně rostou a většina infrastruktury dosud zcela chybí a je třeba ji postavit, a tím pádem tam tlak na přírodu nejen roste, ale bude se v brzké době i dramaticky zvětšovat. Zároveň je to kontinent velké politické nestability, přičemž politická stabilita je pro přežití vzácných druhů velkých savců naprosto klíčová.
Otázka tedy zní: máme se tedy zavřít do naší evropské ulity a ochranu velkých zvířat na jiných kontinentech nechat jiným? Anebo se máme pokusit o sdílení problémů celého světa a o pomoc při záchraně velkých savců? A pokud přijmeme druhý scénář, tak jak to máme činit?
Prvním, klíčovým a dnes již samozřejmým krokem je pomoc ohroženým druhům v jejich domovině. Tato často nejúspěšnější i nejefektivnější cesta ale nemusí být jediná možná. Řada druhů tak zjevně přes bezprecedentní ochranářská opatření stejně vyhyne, např. sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis) nebo nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni), u něhož zbývají poslední dvě samice. Jinou situací představují vzácné poddruhy žijící například jen v jednom politickém státě se zvláštním režimem jako je asijský divoký osel onager (Equus hemionus onager) obývající výhradně Írán.
Existuje tedy možnost, jak pomáhat velkým kopytníkům mimo jejich domovinu, konkrétně u nás v Evropě? Ano existuje, máme tu přece zoologické zahrady a jejich efektivní chovné programy. Ty mohou udělat mnoho. Avšak na evropské zoologické zahrady roste tlak veřejnosti, aby v nich chovaná zvířata měla větší prostor, takže počty druhů v nich ubývají. Tím pádem jsou celkové velikosti populací řady druhů chovaných v zoologických zahradách poměrně malé. Možnost chovu vzácného druhu v „evropské rezervaci“ by tak mohla jeho populaci výrazně prospět a zvýšit jeho početnost i o desítky procent.
Jsme tak v situaci, kdy na jedné straně máme vzácná neevropská zvířata, jichž máme v chovu několik desítek jedinců a na druhé straně máme nově vytvářené rezervace pro velké kopytníky, kam umisťujeme pouze tři druhy (z toho dva domestikované), jejichž stavy se počítají v tisících či desítkách tisíců.
Řešení této situace se nabízí relativně jednoduché: začněme využívat neevropské celosvětově vzácné kopytníky „pro údržbu“ naší krajiny. Aby to mělo smysl, bylo by třeba, aby se stáda těchto kopytníků stala součástí Evropských ex-situ programů (EEP) a stala se součástí populace pečlivě udržované evropskými zoologickými zahradami.
Samozřejmě je možné očekávat argument, že nepůvodní druh do evropské přírody přece nepatří. Na to však lze namítnout, že introdukce (vysazení nepůvodního druhu) druhů s podobnou ekologickou hodnotou jakou měly druhy původní, je dnes brána v celém světě jako standardní ochranářské opatření. Notabene, když je dotyčný (introdukovaný) druh či poddruh ve své domovině ohroženým.
Navíc je třeba si uvědomit, jaké druhy velkých kopytníků žily v Evropě a formovaly její krajinu ještě před pár tisíci lety (z hlediska paleontologického tedy včera) – kdy už se zde pohybovali moderní lidé. Mezi ty nejznámější patří mamut (Mammuthus primigenius) či srstnatý nosorožec (Coelodonta antiqutatis).
A které neevropské druhy kopytníků by mohly být vhodnými kandidáty na přirozené vypásání přírodních rezervací? Na prvním místě jsou to bezpochyby vzácné podruhy asijského osla (Equus hemionus), zejména kulan (E. h. kulan) a onager (E. h. onager). Dále je to kůň Převalského (Equus przewalskii), který již úspěšně vypásá louky v Praze v rámci projektu tamní zoo. Z jelenovitých lze uvažovat např. o indickém barasingovi (Rucervus duvaucelii) či tibetském jelenovi bělohubém (Cervus albirostris).
V případě „teplomilných“ druhů jsou možnosti daleko větší. V rezervacích by uplatnění našli například vzácní tuři z jihovýchodní Asie jako banteng (Bos javanicus) či gaur (Bos gaurus), vzácné africké zebry Grévyho (Equus grevyi) či bezhřívá (Equus quagga borensis), afričtí osli (Equus africanus somaliensis) i řada antilop. V případě dostatku vody by pak bylo možné uvažovat i indickém nosorožci (Rhinoceros unicornis).
Přečtěte si také |
Jan Pluháček: Jak na stále rostoucí populace zvířat v zoo? Přírodní problém vyžaduje přírodní řešení
Problémem u „teplomilných“ druhů je jejich zazimování. Tato zvířata by potřebovala vytápěná zimoviště. Jejich výstavba a provozování je samozřejmě ekonomicky velmi náročné. Avšak za určitých okolností by to nemuselo být zcela nereálné. Například výstavbu zimovišť by bylo možné pokrýt z evropských dotačních titulů. Jiným problémem by bylo vytápění stájí v zimě. To by bylo ve většině oblastí opravdu problematické. Nicméně existují lokality, kde by takové vytápění bylo téměř zadarmo jako například místa bývalé hornické činnosti, kde je třeba tak jako jímat důlní plyny, které je možné spalovat.
Je třeba si uvědomit, že populace všech výše uvedených druhů jsou omezeny kapacitou zoologických zahrad, která pozvolna klesá. O tom, jak by populacím některých vzácných druhů možnost zvětšení prostřednictvím vypouštění do evropských rezervací pomohla, svědčí následující tabulka uvádějící jejich stavy v evropských zoologických zahradách (Tabulka 1).
Ne každý druh je vhodný do každého prostředí, takže při výběru druhu by bylo nutné zohlednit biotopy dané lokality. A samozřejmě není možné uvažovat do těchto projektů druhy s invazivním potenciálem.
V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že cílem by rozhodně nemělo být kompletní nahrazení zdivočelých koní a praturů vzácnými druhy. Každý extrém škodí. Na druhou stranu by byla nesmírná škoda, kdyby tyto dva zdivočelé druhy kompletně zabraly všechny české rezervace s velkými kopytníky. To by totiž představovalo jen ukázku našeho evropského, potažmo českého sobectví. Takže otázka zůstává stále otevřená: pomůže česká příroda ohroženým druhům velkých savců naší planety či nikoliv?
Jan Pluháček